měla co potěchu své siroby dcerušku tak
krásnou, že ji sousedé nejinak než "panským dítě·
tem" nazývali. Bylo to vskutku děvčátko
překrásné; když se někdo na ni zadíval, mněl, že
to vtělený jarní den. Kadeřavé vlasy její byly
jakoby sluneční paprsky, zlatem se stkvějící a
v srdce člověka se dobývající. Tváře byly
krásnější než růže, oči tmavější než fialka a jasnější
než studánka, a pleť měla bělost jarního dne,
hebkost sametového kvítka.

Tak krásnou byla už co děvče tříleté. Zlá
vdova tvrdila tenkráte, že z krásy vyroste.
Minula však další tři leta a děvče vzrůstalo ještě
spíše do krásy než z ní. Bohatí lidé z vůkolí
dávali matce její peníze a šatstvo, aby dcerunku
dobře a její kráse přiměřeně vychovati mohla;
neboť taká krása je boží dar a nesmí se zašlapat.
To ovšem popudilo zlou vdovu nanejvýš a
umínila sobě, že tomu překazí.

Zavolala si jednou dcerunku sousedčinu do
své světnice a pravila: "Vidíš, holko, ty'skrásna,
a co při tobě nejkrásnějšího, to jsou tvoje zuby.
Ztratíš je ale brzy, já to znám; mám tě ráda a
chci ti pomoci. Otevři ústa, natru ti dásně sílicí
mastí, a nevypadají ti nikdy." I natřela jí dásně.

Od té doby nastal druhé vdově z dítěte kříž
místo radosti. Děvčátku nabíhaly a otýkaly
každodenně dásně a tváře tak, že obličej se
neforemným stal. Dítě musilo si oWičej svůj stále
plenami obalovati a zakusilo nevýslovné bolesti.
Žádné nakuřování, žádné ohřívání nepomohlo,
nemoc vzmáhala se vždy víc a více, už se
po
92