něho žíti ani ho zaměstnávati básnicky, ač výraz pozbyl vší
dekorativnosti a ve své prostotě zpokorněl, někdy až k čisté moudrosti nápisu
náhrobního. Tak se tomu naučil Kalus od Sládka, básníka Písní
smutečních, tak si varioval zálibně několik motivů podzimu, nemoci, stáří i smrti,
někdy v rámci odstrojené přírody, jindy v prostředí pokoje samotářského.
Resignace a něha, dobrota a moudrost, klid a mír vyznívají z poslední
knihy Kalusovy, nad níž jeho jemná krásná ruka, píšící rukopisem již
třaslavým, zemdlela a na konec vychladla. Byla to ruka básníkova, ruka
muže spravedlivého: "Ecce, quomodo moritur iustus".

Loučíce se s Josefem Kalusem, jenž od nás odchází jako básník
i muž spravedlivý, pozastavme se ještě chvílečku u tohoto citátu z bible.
Bylo ho kdysi - v časopise, který měl Kalus rád a který jej přivítal s
nadšením - použito hlubokým znalcem lidové duše české o postavě, která,
stejně jako Kalus, dokonale ztělesňovala prostou a přece básnickou
moudrost našeho prostého člověka. Na nedočkavou a úzkostlivou otázku
bohabojného dědečka z Rozptýlených kapitol od A. V. Šmilovského o
věčnosti, odpovídá jeho zemřelý a již oslavený zpravodaj slovy, jež by
i Sládek i Kalus se souhlasem proměnili v lyriku.

" Tak to vypadá na věčnosti, že nepochopí ten, kdo v ní není, a kdo
tam už je, toho ústa váže devatero zámků devatera přísah. Bůh jest více
než spravedlivý soudce loni upřímný otec, a kdo kráčel ve spravedlnosti
před jeho tváří na zemi, toho přijímá jako své dítě."

V Brně v lednu 1935.

Arne Nov4k.