chalup kmitaly se rudé světýlka plápolajících loučí.
Nedivim se, že si staří na těch' vrchách zámky
stavěli, nedivím se, že tu lid na do m á cín e moC
trpí.

Horalovi je v dolině ouzko, jen na milých
horách je mu volno. - Když jsme přijíždeli, šly
selky do kostela; tu jsem viděla zas tu roztomilou
mošinku z rákosi s nesčíslnými barevnými
klůckami, jakou jsem sama do školy nosívala. V ruce
držely modlicí knížky velké a skvcstně svázané,
s lehkým žlutým plechem, na němž je kříž a jiné
květy vytlačeny. Uprostřed a v každém rohu vězí
sklenný barevný kámen, což pěkně, ba skvostně
vypadá.

Můj roztomilý venkovský lid, s nímž tak ráda
zacházím, uvedl mne v podezření, že jsem také
sprostá. Z toho si mnoho nedělám, ba jsem
přesvědčena, že není nic lehkého získat si
důvěru u selského lidu. Já to již umím. Když mne
která potká, hned se ptá: "Jak se máte, pani?
proč k nám neidete ?", Já jí podám ruku a upřímně
zat'esu. Jednoho dne spala jsem u Bora, na krbu
byl oheň rozdělán, já se zahrabala do toho
nesmírného vrchu peřinového a dudy zvenčí se
ozývající mne ukolíbaly. Ráno - právě jsem si něco
zapisovala - přijde Dorla, mladá ženka, ještě
s jednou, po prstech až k samému sto:ku; já
zvednu hlavu, ona mi padne okolo krku a ptá se:

"Jak jste spala u sedláka?" tak upřímně, jako by
byla moje sestra. Druhou, která řekla:· Jak se
vy,spali? zakřikla Darla: "Nesmíš jí řikat von i, ona
to nechce, já ji také tak neřikám."