"Ve svatojanské noci jde žnec po poli, a kde
se jeho kosa klasů dotkne, ty jsou jeho. Kudy
však jde, tudy zůstane široká brázda a nikdy
zrnko nevzejde. Takovému čarodějnému ženci
říkáme pražnec. Když hospodář obilí sklízí, utečou
ty klasy, kterých se pražnec svojí kosou dotkl,
do jeho stodoly. Z většího dilu se to stane
takovému hospodáři, který nevykropil pole svěcenou
vodou."

Nyní jsem věděla, co je to pražnec. Na jedné
mezi viděli jsme sedět selku, která rovnala do
plachetky všeliké koření, nímž mez daleko
zaváněla.

,,1 toť babička ze S-o Kam jsi zašla až sem
na koření!" ptala se jí moje průvodkyně.

"Dej Pánbůh dobrý den I 1 vždyť jsem sbě.
hala všecky naše meze, ~ nikde jsem mužskou
Doušku nenašla, až zde. Zenská je tu jako
poduška, a já jí také potřebuji pro sousedovic dítě
na lázně, má slabé nohy. Mužskou musím mít pro
Jirku, včera přijel z lesa celý ztrápený a stěžoval
si na žaludek. Nejspíše má křeče v žaludku, a to
je bílá Douška nade všecko. Zatím si musel
hladový lehnout, dnes nic nesměl jíst, a až mu to'
koření uvařím, bude zdráv."

"Jak pak je Frantíkovi s nohou?" ptala se
žena, co se mnou šla.

"Již nemá na ní ani poskvrny. Ale dvakrát
za dne jsem mu ránu čistila, potom jsem na ni
m<'.st dala a hoch je jako výlupt:k."

"A co rychtářovic Honza, má ještě zimnici?"
"T o ti byly caparty. Rychtář mu ji dal od

80