21

V.

Co už V tom mém živobytí dnů ml fakotráva svadlo,
co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!

Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,
co mi vzdechů odvanulo a co slzí zakanulo!

A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,
volám do mrákavé dáli: •• Kde jsi - kde, ty moje štěstí!"

VI.

Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
ženských tu naseto valné jak ku poradě

a vedle nich, kolem nich hemží se děti ˆ
jak vřeští, jak piští to lidské smetí 1

a já tu prostřed sedím!

Ach - hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý,
zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý ˜
vše točí se, běhá a tančí a skáče,

vzduch plný je výskotu, smíchu, pláče
protivné, děsné hlasy 1

A teď - je to drzost I Dvouleté asi robě
chytlo mou nohu a opřelo ručky obě

ne! na místo kloubů mu důlky v nich sedí 1 ˆ
a pitomě, tázavě na mne hledí

veliké, modré oči.