chrám. Lidé neshromáždí se v něm, by se kořili tomu, co
rozděluje, nýbrž oni státi budou ruku v ruce, bílý muž s černochem,
domorodec s cizincem, i bude místo to svatým, neboť lidé řeknou:

"Nejsme-li bratří a synové jednoho Otce?"

Petr pozná konečně Mistra a objímá jeho kolena, prose, aby
vykázal mu úkol; chceť se také státi členem "společnosti". I posílá
jej Kristus ke všem těm, již dovedou zameziti, bezprostředně neb
prostředně působiti proti hrůzám jihoafrickým: k mocným Anglie,
k vládě, k ženám, k dělnictvu britskému, k samým sveřepcůin
těžícím z bídy černého lidu, a klade mu v ústa slova, jež pohnula
by jimi. Avšak Petr netroufá si vzkazy vyříditi neumělou svou
řečí, cítí se příliš pošetilým, příliš hříšníkem, a žádá za úkol jiný.
I řekne mu Mistr posléze: "Petře Šimone Halkete, těžší úkol ti
dávám, než dosud byl složen na tebe. Onen malý koutek, kde tvá
vůle vládne, učiň "královstvím" již dnes. Miluj své nepřátele,
čiň dobře těm, již tě nenávidí. Kráčej vždy ku předu, nehledě
ani v pravo ani v levo. Nevšímej si toho, co lidé o tobě povídají.
Přispěj utlačeným, vysvobozuj vězně. Hladoví-li tvůj nepřítel,
nakrm jej, žízní-li, dej mu píti."

Petru je teplo a svato; vzpomíná na matku, jak laskala jej, malé
děcko; vidí cizince odcházeti v oblaku světla a sebe na pahrbku
samotna. Ve druhém, kratším a více epickém díle Petr jest
znenadání zastřelen soudruhy, když osvobodil černocha, jejž dle
rozkazu setníka druhé ráno měl usmrtiti.

Na jednom místě praví Mistr: "Jsou synové boží, již jsou zrozeni
na zemi a lidé říkají jim "Děti Genia". V časném mládí každé
z nich stojí na rozcestí a volí: nese dary jiným neb sobě. Avšak
nezapomdl: jakákoli jest volba jeho, na něm spočívá břemeno,
které není uloženo ostatním - všecek prostor jest mu otevřen,
volba jeho nemá konce - a klesne-li pod břemenem svým, nechať
lidé neproklínají ho, leč p1áčí nad ním, neboť byl zrozen Synem
božím." OHvie Schreinerová volila; stala se apoštolkou "království
božího na zemi", za něž neuvědoměle statisíce úst denně se modlí.
Žena promluvila tu neohroženě, třeba přivolala na sebe záští
všech mocných, urputných, zisku a rozkoše chtivých. Zdaž půjdou
za jejím voláním ženy ostatní? Zdaž budou, kamkoli vkročí, "na
malém koutku země, kde vůle jejich vládne", síti a hlásati mír
a lásku a odpuštění? Zd až pozvednou všude varovného,
prosebného hlasu svého, třeba by tím poštvaly na sebe záští světa?
Zdaž žena potře hada?

A zdaž učiní tak ženy naše, ženy národa, jenž ví, jak bolí
utlačení, nenávist, ženy národa, jehož největší pýchou,
nejpodivuhodnější vymožeností jest, že v temnu středověku hostil ve svém

lIg