vše: složitou kulturu raffinovaného intellektu, světooh",
čanskou ironii, básnickou disciplinu. Než nestojí to vše
za několik slunných měsíců plného života a sytého ště",
stí, kdy tančí srdce a zpívají smysly?<Arciťnechceme-1i
poznat, »až my mrtví procitneme, že jsme nikdy nežili? «)
Svůj překypující pocit životního štěstí nedovedl Ne",
ruda plně spoutati verši a ovládnouti uměním; literárně
stojí nejvýše z těchto památek erotické idylly Neru",
dovy právě ona místa, kde vyvolává silou kontrastu
stíny minulých let, strašidla nedův~řivého srdce, smutky
padající na dno všech pohárů. Ctvrtý list Nerudův,
kde, podávaje »dějiny své duše«, zpovídá se básník ze
své »bezčinnosti a lhostejnosti« před příchodem mi/en'"
činým, uchvacuje daleko více než dopisy ostatní. Delší
báseň »6. únor 1865«, V níž Neruda vyzpíval všecky
zlé tuchy a děsivé představy marného čekání na mi",
lenku, přichystanou do plesu, vymýká se mlhavou a
chmurnou náladou i diskretností, nenápadnou malbou
situace téměř celému okruhu - a právě ona má ryzí
Nerudovskou sílu bezprostředního psychologického
postřehu a suggestivního výrazu:

» To bylo smutnosmutné vzpomínání

a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc!
Po nábřeží jsem chodil bled a tich,

mé oko klížil chladný, ostrý
sníh:nejkrásnější to měla býti pro mne noc,
v ní vrcholiti mělo moje žití celé,

v ní měly oživit se sny mé
smělé,
a z všeho blaha mám jen truchlé vzpomínání
a před sebou tu truchlou, dlouhou noc.«

45