»A vím, že jsem chtěl také šťasten být
a sluncem v okeán se lásky vpít,

že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky 
Ach, bože, bože,- kde to moře lásky!?
Sám sedím zde a trapné u nevoli,

zrak pustý v pustém hledá koute klid,

a srdce - srdce bolí!«

Hlouběji ještě rozrývá Neruda svoji ránu v básni
»Vším jsem byl rád«, aby přece rakev svých nesplně~
ných životních snů pokryl temným příkrovem mužné
resignace:

» Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde toto velké milování,

smrt vyrvi dívku tvému celování

ty žij a v prso u svých nos její hrob.

A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
ty sám a sám se máš jen žitím brát

já ledačím jsem byl v tom božím světě,

též kryptou musím býti rád.«

Rána nezacelíla se nikdy. V»Kosmických písních«
tváří v tvář vesměrnému divadlu vzniku a zmaru ža:
luje Neruda:

»A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,

den jsou dvě srdce lidská šťastná spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem

a obě srdce letí v propast dolů

co je v tom světe širokém,

co je tu, co je bolu!«

47