~ NERUDOVĚ lyrice 60. a 70. let, pokud ne
•umlkla naprosto, propuká vždy znovu žíznivá a
dychtivá touha po širém světě: zprvu jest to jen ro
•mantícký sen o modré dálce, do níž pospíchají osvobo
•
zenévlny a o níž divně šeptají vonné větry veslující z jara;
později však celá bytost, mrznoucí a dusící se v chmurné
samotě opuštěné jizby, rozpíná peruti po daleké cizině:

»Já sedím schoulen u lože
se chvějícíma
rtoma
ven musím, ven - tam do světa,
mně je tak zima doma!«

A tužby se vyplňují: roku 1863 jest Neruda v Paříži,
r. 1868 na Jaderském moři, r. 1869 v Uhrách, r. 1870
konečně v Orientě: v Athenách, v Cařihradě, v Jeru
•salémě, na Suezském."kanále, v Kahýře a na zpáteční
cestě v Neapoli a v Rímě; návštěva světové výstavy
vídeňské r.1873 a cesta do severního Německa r. 1875
dovršují jeho ce.stovní zkušenosti. Po všech těch pou
•tích vrací se do českého domova jiná bytost, než byla
ta, která se kolem r. 1860 vyslovila básněmi shrnutými
později do »Knih veršů«.

Romantikové dali cestování nový hluboký smysl, pro
•měnivše je v osobní umění, jímž možno přiblížiti se
hádance života. Pro romantika rodu Tieckova,
Wa.ckenroderova neb jmenovitě Eichendorffova znamená
cestování nejrozkošnější formu touhy, jež jest vlastní
náplní života. Kdesi v dálce, ať v křesťanské Italií ať na
severu opředeném sagami, skrývá se nebezpečné ta
•jemství, záhadná vášnivost, opojná hrůza bytí. Roman
•
55