Nerudových cestopisných feuilletonů a konečná du
•chovní žeň jeho putovních let, vysvitlo by pak dojista
ještě daleko zářivěji a tepleji: rozkošná schopnost dáti
se uchvátiti, opojiti, strhnouti skutečností, mladistvá
žízeň po vznětech, dojmech, náladách, oddané a
chá.pající noření se do hlubin osudů individuelních, kme",
nových, kulturních, epické ztotožnění se s tisíci oso
•.bamil různými národy, odlehlými zeměmi. Tu překonal
Neruda několikerou kletbu podmračnéhosvého »Stur,.
mu und Drangu«: nejen studenou nedůvěřivou skepsi
záporného rozumu, která se v »Hřbitovním kvítí« a
v »Knihách veršů« upírovitě věšela na každé dojmové
a citové vznícení, ale i neplodný, marný sollipsism,
jenž byl zazděn do osamělé věže pýchy a cizoty. Také
pro Nemdu bylo cestování osobním uměním, jímž při
•blížil se hádance života. ~

61