Klečím a hledím v nebe líc,
myšlenka letí světům vstříc (
vysoko,-
převysoko
a slza vhrkla v oko.«

Bylo by však zcela nesprávno, hledati tady jádro Ne
•rudových »Písní kosmických«;naopak básník sám do
•cela zřetelně formuloval methodu své knihy: »Snad jiní
jinak uvidí - já myslím nebe širé si jak naši zemi - a
při hvězdách si myslím na lidi«. Neruda analogisuje
tedy vytrvale, ale jeho analogie často jsou vyumělko
•vané, vtipem a rozmarem vynucené, bez názoru a bez
přesvědčivosti, analogie spíše feuilletonistovy než bás
•níkovy.V několika kosmických písních praeformováno
jest však již lyrické umění »Prostých motivů«; to tam,
kde Neruda ani nedělá z kosmických jevů a zákonů
malé humoristické obrázky genrové ani neužívá jich
za dekorativní výplň k veršované didaktice, nýbrž kde
jimi symbolisuje svoje intimní děje, svá lyrická dra
•mata, tragiku svojí nedožité lásky a stesk synovského
svého srdce. Kolik N erudovské krve koluje v prosti
•čkém dvojverší, zavírajícím krásnou XXX. píseň: »Do
písně se to tak krátce dá - a žije se to tak dlouze!«
Jaká synthesa života soustředěna jest v poslední strofě
milostné elegie »2elená hvězdo v zenitu, svit vesele,
vesele !«:

»Radost i žal my přežijem,
my přežijem cokoli! H
Nač ale náhlá slza
tavždyť mne to už nebolí?«

68