vracející kontrast lidového primitivismu a umění velmi
vyzrálého, ba raffinovaného. N erudova látková invence
jest prostonárodní, ať tká kouzlo naivity a srdečné ná"
božnosti kolem látek legendárních, ať vyvolává v bal",
ladickém přítmí suggestivně postavy vybledlé mytho'"
gie, ať sestrojuje s neobyčejným štěstím ze zvykoslovné
mosaiky poloepické příběhy; v tom ve všem jest Ne'"
ruda pravý balladik dobrého starého rodu. Usiluje však
i v celé básnické expressi přiblížiti se co nejvíce lido",
vému stilu; jeho oko vycvičeno jest na legendárních a
genrových výjevech malířů primitivůl jeho sluch prošel
školou prostonárodních říkadel a formulíl obrazy a epi'"
theta jsou vzaty z lidové poesie, k rýmům přimíšena
jest assonance, v rhytmu a metru úmyslně připuštěna
jest nejedna licence. Není to však naprosto spontanní
projev naivity přirozené, věrně dochované z domova,
neporušené kulturními vlivy, jak to bylo u Erbena,
Neruda přiznává se k uvědomělé, vykalkulované a
soustavné methodě: » Volím slovo prosté, chci tu báji
vypravovat, z úst jak lidu roste«.A v této touze a snaze'
raffinované duše básnické, najíti zase ztrace~ ráj pro'"
stoty a naivity, v tomto útěku složitého Evropana,
jenž právě prošel všemi illusemi vědy positivistické a
liberalismu náboženského, k zemi dětí, zázraků, legend,
v tomto odhození všech tlumoků vědění a
pochybování, hodnocení a znehodnocování zbytečně tížících
poutníka, jenž chce se napíti z čerstvého pramene zpí
•vajícího v lesích začarovaných-právě v tom jest nej'"
hlubší osobní tajemství Nerudovo.

76