proživši ještě jednou pohádku mládí, zase se vzdává
starobě, resignaci, přípravě k odchodu. Tato komposice
provedena jest s bohatstvím takřka symfonickým.
Prvních šest jarních motivů zní jako předehra: skepse
jest příliš silná, kůra kolem srdce tuhá, než aby básník
hned se dal svést, hned uvěřil:

»Nevrle hledím oknem
vennechte mně led můj, nechte sníh x
vždyť nechápu více, nač ten rej,

k čemu ta vřava, spěch a smích!«

T ot první nejisté jarní dny~ směs jásotu a chladu, větrů
a květů, písní a chmury. Na to setkává básník z celého
pásma psychologických motivů druhou skupinu jar=
ních písní, obrážejících první stadia jeho omládnutí:
dětské vzpomínky, národní poesie, občerstvený obraz
matky se proplétajíj mladá travina na louce, zlat~ pršky
slunce, májový větřík dávají přírodní dekoraci. Na sa=
mém konci motivů jarních, vzdává se však již Neruda
regeneraci - rozkošně buršikosní písní všech svobod=
ných srdcí »Hej uvidíš, přírodo, uvidíš« počínajíc až
k předposledním dvěma letním motivům obměňuje,
rozvíjí a vždy nově pointuje Neruda dvanáctkráte
v sytých obrazech ze zrající přírody zalité širokým
sluncem svoji druhou pubertu. Zde uprostřed písňové
erotiky plné smyslného kouzla a rozkošnické záliby
najdou se některé vzácné kusy samoúčelné deskripce
krajinářské {»Slunce je jak velký žernovf:, »Náš kraj
se ženil dnes« a mezi podzimními motivy »Náš Boubín

82