má šedivou čepičku«>: Nerudovo já zmizelo zcela
v objektivní chvále světa zářivého a štastného, to zdá
se být kdosi új>lně jiný než básník »Knih veršů«.

A přece není. Báseň, jíž jako ranou meče N eruda náhle
přeťal zálibně a radostně navíjené pásmo žhnoucí ero=
tiky sršící vtipem a rozmarem, sestupuje ve svém
důsledně promyšleném a psychologicky bolestně pro=
nikavém symbolismu až k samému dnu Nerudovské
lyriky, praeformované již v »Elegických hříČkách«.

»Má poesie-dívčina

a mžikem láskou plápolá:
jak spatří oči mladé,

již ruku k srdci klade

a hlava jde jí do kola.

Hned chystá roucho svatební
jak padlým sněhem vroubené,
a chystá závoj řásný

a bleskný šperk si krásný,
i vozy věnci zdobené.

Již svatba v plném
rozletuv tom rozum v cestu vyrazí:
tři stará slova vrhne

a šátek v uzel zdrhne

a rázem svatbu přimrazí.«

A jako listí se stromů, tak prší iHuse básníkovy. Pro
podzimní svoje nálady našel krajinný rámec v šumav ••.
ském podhoří, kdežto slunné léto svého opojení prožil

83