zoufale hůl nad marností veřejného zápasu a volá
v plesavých rhytmech daleké budoucnosti nejzávrat.
nější pozdravy vstříc.

Snad by byl Neruda překlenul tyto rozpo!y básnicky,
snad by byl jako kdysi ve třetím díle »Knih veršů«
vlastenecké eruptivní improvisace provodil básnickým
kommentářem poesie meditační, snad by byl povýšil
to, co vytrysklo jako výkřik osobní nutnosti, na hoře
obecnější, širší, lidštější. »2pěvy páteční« zůstal}': však
torsem, torsem nejkrásnější v naší poesii ... »Zpěvy
páteční« od obou nejdůvěrnějších vyznání »Anděl
strážce« a »Láska« až po oboje magnificat vlastem~ .•.
ckého pathosu, jimiž jsou hymny» Moje barva červená
a bílác a »Jen dál!«, vítězně překonávají všecku patrio .•.
tickou poesii předchozích padesáti let: v ní i při všem
kollárovském ztotožnění vlasti s milenkou, zůstaly
domov, národ, češství deklamačním thematem, čímsi
vzdáleným, svátečním neosobním, u Nerudy jest to
vše prolnuto, prohřáto, prozářeno nejosobnějším osu
•dem, nejhoroucnější něhou, nejdůvěrnějším životem,
jsou v těch básních strofy, které nemají daleko k ero .•.
tickému varu a k vášnivé křeči. Druzi Nerudovi vy
•pravují, jak neúprosně přísný byl Neruda v národní
své pýše, jak každou urážku svého češství trestal ranou
do tváře, úderem svojí krásné, aristokraticky pěstěné
bílé ruky, tak stojí Neruda za každým veršem »2pě.
vů pátečních«.

Jsou rytířské povahy, kterých osud nikdy nedovede
odzbrojit a jež jako bojovník třicetileté války i smrt
přijímají v plném krunýři. Neruda byl z nich. Byly

89