cúv. Rukou již unavenou, která umdlela posléze nad
rlefinitivní úpravou slavné knihy o Valdštejnovi, konající
úzkostlivě spravedlivý soud nad démonickým uchvatitelem rodného
kraje, načrtl Pekař na sklonku svých dnů svůj projev
poslední, výzvu pro zachování hrádku Humprechta.

Jako se turista Pekař vracel za letních měsíců stále k
milovaným hradům a zříceninám svého domova, hledaje z
roviny i při výstupu nové překvapující pohledy v stromových
kulisách, sleduje úzkostlivě rozpadání zřícenin a úzkostlivěji
vtíravou nešetrnost renovací, tak historik Pekař během své
celé badatelské dráhy si vždy přesněji ujasňoval účast rodů
na oněch hradech usedlých v dějinách země a národa zvláště
za gotického zápasu o kalich a za barokního odpykání
vzpoury proticÍsai'ské - jeho čelná a monumentální díla jsou
namnoze odpovědmi na otázky, které vědeckým poznáním
zbystřené zvědavosti rodácké dávaly hrady domova. Zájem,
původně citově romantický, měnil pl'úběhem života a vývoje
svou orientaci, když se horké srdce českého vlastence
zabývalo dramatem jazykové fluktuace na národním a státním
pohraničí, a když si doba, obrácená i ve vědě k zájmům
hmotným, vynucovala na historikovi řešení problémů
hospodái'sk)'ch a sociálních. A tehdy se ujímal slova nejen historik,

I 'Y Y , I k 'h

a e tez verny syn stavu se s e o.

K Hrubému Hohozci, jehož hradní hláska se zdvihala již
ve věku XIV., náležela vesnička Malý Rohozec, v němž se
rodina Pekařova připomíná od polovice XVIII. století. V rodné
své dědině pobyl Josef Pekař jenom do čtyř let, než se
pi'estěhoval s rodiči do sousedních Daliměř-ic, do statku, odkud
pocházela jeho matka. Neodcizil se však Rohozci nikdy, a byly
to zvláště staré lípy rohozecké, které obklopoval kultem
přímo jímavým: výslovně si přál, ahy jejich rozložité koruny

10