Na rozhraní XV. a XVI. století byli všickni umdleni bouřemi
velkých občanských válek a fanatismy příkrých náboženských
koncepcí; prahli po klidu v existenci vyrovnané a barvité;
dekorovali si život selankovitou přírodou a arabeskovým uměním;
libovali si ve hře a v půvabném rozmaru; měli spíše smysl pro
graciosní drobnůstky a podružné ornamenty než pro velkou
linimyšlenky a krásy. Tyto mírné ideály rekonvalescentní doby
rozkvetly v gotice vladislavské, která svou chudobu konstruktivních
myšlenek dovedla zakrýti ornamentálním bohatstvím baldachýnů,
oblouků, sošek, fiál a květů, přechylujíc se ve zbožňování plně
rozvité přírody mimoděk k renesanci. Ani tato gotika se nevyžila
v Praze cele, a její památky jsou v městském celku pouhými torsy,
takže tážíce se onoho genia loci po jeho vděkuplné podstatě,
dostáváme odpovědi kusé a trhané.

Zběsilost banausů a hmotařské podnikatelství nasadily všecky
páky, aby nadobro vypudily z obvodu našeho města empirovou
duši, která melancholickou výčitkou pozdravuje nás z průčelí
celnice na Josefském náměstí, tak mohutného ve své klidné
jednoduchosti. Úsměvný a mírný ten genius, který počátkem
devatenáctého století se díval v jasných a pohodlných místnostech přes
rámě VJbraným učencům skládajícím klasicisující jinotaje nebo
našeptával citlivým a štíhlým dámám při procházce růžovým
sadem francouzské verše, prchl z Prahy na periferii, ukryl se v
pustnoucích letohrádcích mezi vinicemi, usnul na chvíli v
zapomenutých dvorcích na rozhraní mezi předměstím a venkovem, a
prcbudiv se, byl odtamtud stíhán až mezi pathetické pomníky
hřbitova olšanského a košířského s antickými emblemy .•. zdaž
neztratí tam v zahradách smrti genius Prahy empirové svou
poslední skutečnost?

Avšak tato trojí božstva místní - a mohli bychom snad rozmnožiti

8