země« a »zamýšlíme se soustředěně na chvíli«. Jsme-li
křesťany, zazdá se nám, že odkudsi zdáli zní jako
doprovod venkovského pohřbu velebně jednotvárná
melodie »Písní smutečních«. Isme-li však agnostiky
positivistického rodu, šumí k nám do myšlenek a srdce
skoro neslyšitelně, ale při tom naléhavě z podsvětí
řeka Léthe.

Sládek sám nebyl zcela uspokojen vlastním
uměleckým provedením »Selských písní«; leccos se mu
~álo ve výrazu drsným, v mnohém čísle pohřešoval
prostou monumentálnost, skrytá politicko-národní
tendence nebyla po jeho soudu všude dosti jasně
vyjádřena. Přes tyto námitky, jimž veřejný úspěch
sbírky nedal za pravdu, přilnul losef V. Sládek k
svazečku zvláštní láskou, osvědčenou i tím, že
opětovně k němu přidal nová čísla. Vrátil se několikráte
k jeho motivům i k jeho slohu a v pozdních letech
dokonce napsal celou knížečku »Nových selských
písní«, kde si musíme jako zpěvačku přimysleti
venkovskou dívčinu. Mohl býti hrd na to, že předjal
agrární hnutí, pro něž před jeho zrozením vytvořil
sourodý zpěvník. Mohl si zakládati na tom, že
vyslovil objektivní lyrickou pravdu svého domova a
svého kmene a že tu pravdu zmonumentalisoval se vší
přirozenou prostotou. Ale především provedl ve svém
cyklu cosi jedinečného, co se v poesii světové
málokde shledává: sedláka, představitele jednoho ze
základních a nejstarších stavů ve společnosti, pojal jako
biblický symbol člověka, spojujícího zemi a Boha.

A rne No vák.