rýmovala s národem, zde proti národu stojí akk. nehodu, opět na doklad
rýmového mistrovství Kollárova.

34. (V., I13·) Poslední závěrečná znělka básně. Napomenut! Slávy dcery,
končící její listy z nebe i pekla. Jest to ohnivé vyzvání k lásce k vlasti a národu:
"učte sv\ij národ milovat", zesílené tak příznačným odkazem na zeměpisnou
rozlohu obrovského Slovanstva. Hory Cerné = Černá Hora jihoslovanská. Opět
položena dvě závažná jména zeměpisná (Hodm Černým a Uralům) do rýmu,
ale v posledním rýmu posledního zpěvu a poslední básně vůbec, se ozve
významné pHdavné jméno věrný: věrnost k národu, věrnost k Slovanstvu bylo
heslo celé Slávy Dcery, proti němuž v praktické antitesi se staví zrada, nad
níž moderní Kollár, právě jako středověký Dante, neznal nic potupněj§ího.
Menší básně Kollárovy, pojaté do tohoto výboru, pocMzejí vědím dílem ze
začátku jeho činnosti slovesné a vyny r. 18n v' jeho první sbírce "Básní" (na
textu, jaký otiskuje Jar. Vlček v prvotisku Kollárovy "Prvé sbierky básnické",
1921, se zakládá i naše znění; ostatek se říQí vyd. Fr. Bačkovského "J. Kollára
Sebrané drobné básně", 1903). Právě se tehdy Kollár spravoval značnou měrou
vzory antickými i když do nich vkládal city a myšlenky moderní, které mu
namnoze poskytovalo národně-romantické prostředí jenské.

Počátek lásky z r. 18n zařadil Kollár mezi elegie, kam náleH nejen formou
eIe~ického disticha časoměrného, ale i obsahem: stejně opěvovali římhí lyrikové,
Tibullus, Propertius a Ovidius v elegiích §těstí, rozpory a. smutky milostného
citu, snění a rozumování. Umka, Musa. Prdduchy srdci daje, dávaje průchod
srdci.

Vlastenec. Rovněž elegie podle rozměru, obsahem však vlastenecko-politická
báseň. Vznikla současně s ostatními mladistvými skladbami Kollárovými, ale
Jungmann se neodvážil ji censuře ani předložiti, takže byla publikována teprve
po Kollárově smrti r. 1862. Zrozena z jenského studentského ovzduJí, naplněna
vlastenecky odvetným duchem, kterému ve válkách "za osvobození" učil
publicista a vedovec A. M. Arndt své německé krajany proti francouzským vítězum
a uchvatiteldm, jest mezi básněmi Kollárovými nejohnivějším projevem ducha
revolučně-národního. který později u něho nadobro ustoupil politickému
konservativismu a legitimismu, pronikajícímu i v jeho názorech o slovanské
vzájemnosti. VMí měrou než basnicko-publicistické skladby Ant. Marka a než
Předzpěv "Slávy Dcery", mdžeme "Vlastence" označiti jako pravou politickou
báseň, a to hlavně pro dva my§1enkové motivy, pro povzbuzování k veřejnému
činu a pro d\iraz kladený na národní stát; ve slovech "my vlastní národu práva,
my chceme vlast a obec" se skrýv'á samo jádro tohoto památného projevu,
vyzbrojeného antickými doklady i narážkami a klasickou retorikou. Kodrus, král
spartský, jenž se obětoval v boji za vlast. Brennus, vůdce Galld při jejich vpádu do
tUma r. 390 př. Kr., byl odražen římským vlidcem M. Manliem, když §těbot hus na
Capitoliu (1Uma hlava) upozornil na neeřítele. TtU Vilém, podle pověsti
osvoboditel Svýcar od násilníka Gesslera, jeJž usmrtil, nasadiv svdj i synův život.
Indové, zde Indiáni střední a jižní Ameriky, kteří se stali obětí ziskuchtivosti
a ukrutenství přistěhovalců !panělských. Chvasták by psal své jméno v Egyptě
na vzndené pyramidy, rozhorlená narážka na francouzské, zvlá§tě Napoleonovy
válečné výpravy do Egypta. Ohio, řeka v sev. Americe, přítok Mississipi, opět
narážka na ukrutenství, páchaná Evropany na rudých domorodcích
severoamerických. A v řeřavém skvostné moři jak sídlo plyne caru: jak skvostné sídlo
carské Moskva plyne v lezavém moři plamenu; oslava požáru Moskvy, kterou
Rusové v obraněfcoti Napoleonu r. 18I2 zapálili (čin ten opěvoval také
čelakovský ve "Velk panychidě"). Xanthe: podobně jako Moskva se i starověké
město Xanthos v maloasijské Lydii v obraně proti Římanlim vrhlo do ohně.
Kollárova nenávist proti Napoleonovi jest zřejmě zbarvena německy a vůbec
nedbá, čím Napoleon bezděky přispěl k probuzení Slovanstva, hlavně jižního.
Zdaž nesupl klenutou nám též kyna k válce bojovný hřívou, vzdor Arabdm na

135