nedím ani lyrická vyznání ze ,,Hřbitovního kvítí" nebo z "Knihy veršů", kde se pod každým slovem třesou marně zadržované slzy, jen části "Arabesek", v nichž Neruda stál svému dětství ještě blíže; pročtěte vedle legendární veleby "Svatováclavské mše" naze prozaickou arabesku takřka autobiografické hodnoty "Byl darebákem" - a hned p0zbudete víry v autentičnost a spolehlivost všech oněch umě lecky nesporných výtvorů. Víme sotva, zda horoucí intensita synovské lásky Nerudovy nepřetvořila docela skutečnost jeho domova, zda v této naprosté citové perspektivě nezmizela postava Nerudova otce neprávem. Vždyť reální obraz Nerudovy matky známe jen matně a zlomkově; je.li v deseti lehkých popěvcích první verse "Knih veršů" ještě pravdivě zachyceno prosté a primitivní lidství této stařenky zbožné, důvěřivé a oddané, je-li tu vystiženo ještě věrně instinktivni, mlčelivé a spolehlivé dorozumění lásky mezi matkou a synem, mizí pozvolna realita života před jakousi odtažitou ideologií, jakou Neruda opřádá lásku mateřskou. Ze tento mohutný cit, jeden z nejtypičtějších vůbec, bude právě pro Nerudu nekonečně štědrou inspirací básnickou, odhadne každý pozornější čtenář hned z této řady básní. Neruda dospívá tu ve dvou, ve třech číslech ("Ze všeho jediná zbyla's mně, matičko", "UŽ přišel, matičko, Tvůj zimní čas") k svému nejvlastnějšímu lyrickému umění, vyjádřit prostými symboly základních jevů přírodních citový svět; provádí tu s pravým štěstím rozeného lyrika opravdové řádění cyklid<é; naráží tu skoro mimoděk po prvé na ana· logie lidského života. a vesměrného dění, z kteréhož analogisování, provedeného v celistvou soustavu básnickou, později vyrůstají "Písně kosmické". V druhém vydání "Knih veršů" po pěti letech připojuje změněný již básník dvojdílný dozpěv k cyklu "Matičce": první báseň ("Ty's šla a v naší světničce teď žiju samu sobě,") psána jest ještě doma ve slohu starší řady písní, v bezprostřední citové blíz. kosti k zemřelé matce; druhá však báseň, načrtnutá daleko, v Orientě ("Což nemá blaha více ani hoře") má již nový 88