ale v městech, v samém srdci vlasti. Od počátku
XIV. věku p'ostupuje již nep'řetržitě duchovní i
světské' písemnictví v Cechách, psané
mateřštinou, a to mluvnicky velice vybroušenou; jako v
jiných literaturách západních, také zde časově
i hodnotou předstihl vývoj veršované slovesnosti,
pyšnící se značným uměním rýmovnickým, prózu.

Obsahem i názorem sledují tyto začátečnické
pokusy vesměs směry a vzory cizí, které buď
z Německa nebo z Francie přicházely ke
kulturně mladému a lačnému národu, uvádějíce sem
jednak asketické ideály církevní, jednak
rytířskou vzdělanost s její dobrodružností a
uhlazeností, jednak, o něco později, veselý rozmar
žactva universitního.' A1eať šlo o tlumočení
nábožných legend, ať o zpracování romantické
Alexandreidy, ať o ukázky rytířských pověstí
německých a bretoňských, ať o jarou lyriku B
rozpustilé vel~onoční scény, v nichž si studenti
pražští I ibovali, vždycky se jevila v stavočeském
básnictví snaha podati něco více než pouhé
překlady předloh západoevllopských. Spisovatelé,
kteří náleželi většinou trojímu stavu, klněžstvu,
rytířstvu a žákovstvu, usilovali, seč byli, o
zčeštění a znárodnění cizích látek: vkládali do nich
ukázky národní mouwosti jako přísloví a řikadla,
zpestřovali je realistickými obrázky,
vypozorovanými v domácím okolí, přizpůsobovali je
životním poměrům ve své vlasti. Takto nabývalo
staročeské písemnictví již v prvních obdobích
svého vývoje národního svérazu, jimž se
podstatně liší od sousedních literatur. Ještě dnes mluvi
k nám z ;něho hrdý a sebevědomý Cech, který

7.