končinách a vydrželi tu pronásledování od
vládnoucích církví. Zprvu neměli ani pevné
dogmatiky .ani jednotné organisace, ale postupně
proměnili se v dokonale zřízenou společnost
náboženskou, kde nebylo rozdílů maj'etkových ani
atavovských. Původní jejich odpor k světské
moudrosti a mimonáboženskému poznání stavěl je
mimo kulturu, záhy však se jali pečovati o
školství, užili vynálezu knihtisku, aby šířili své spisy
dogmatické a své pečlivé sbírky nábožensky ch
písní, ano, počali se starati o své dějiny,
založili archiv bratrský, vychovávali si odborně
vzdělané historiky a v 'XVI. století stáli v čele
kulturního snažení celé své vlasti. Nebyla to zrada
původních přísných zásad, nýbrž !!J.utný ústupek
životní potřebě; jako přijali do svého středu také
urozené a vznešené osoby, pokud se zároveň
vyznačovaly bezúhonností mravní, tak psvoji1i si
konečně i z$ady humanismu, který tenkráte
opanoval se značným zpožděním českou vzdělanost.

První kroky ,humanismu na půdě české, kam
prostřednictvím kanceláře císařské a později
zásluhou učitelů unive~itnich pronikal z ltalie,
měly ráz ne-li přímo protinárodní, tedy dozajista
nenárodní. Byli to valnou většinou katoličtí
učenci a šlechticové, necítící sympatií ke svým
kacířským krajanům, kdož v umělé latině
ciceroniánské pěstovali dekorační básnictví, didaktickou
rétoriku a výjimečně také uvahy státnickě. Teprve
později přilnuli k cizímu kulturnímu směru též
věrní Cechové, zachovávajíce reformační tradice
a pracující obětavě pro národní stát; umínili si
neopouštěti mateřštinu, nýbrž vzděláva.1ti \a
zdo
15