jemuž sloužil dychtivě jiskrný a oslnivý bakalář
Matouš Rejsek, a jehož chválu zpíval trochu
rozkošnický, trochu unuděný, trochu strojený básník časné
renesance české, pan Bohuslav Hasištejnský z
Lobkovic.

Na rozhraní XV. a XVI. století byli všickni umdleni
bouřemi velkých občanských válek a fanatismy
příkrých náboženských koncepcí; prahli po klidu
vexistenci vyrovnané a barvité; dekorovali si život
selankovitou přírodou a arabeskovým uměním; libovali
si ve hře a v půvabném rozmaru; měli spíše smysl
pro graciosní drobnůstky a podružné ornamenty než
pro velkou linii myšlenky a krásy. Tyto mírné ideály
rekonvalescentní doby rozkvetly v gotice
vladislavské, která svou chudobu konstruktivních myšlenek
dovedla zakrýti ornamentálním bohatstvím _
baldachýnů, oblouků, sošek, fiál a květů, přechylujíc se
ve zbožňování plně rozvité přírody mimoděk k
renesanci. Ani tato gotika se nevyžila v Praze cele, a její
památky jsou v městském celku pouhými torsy, takže
tážíce se onoho genia loci po jeho vděkuplné pod.
statě, dostáváme odpovědi kusé a trhané.

Zběsilost banausů a hmotařské podnikatelství
nasadily všecky páky, aby nadobro vypudily z obvodu
našeho města empirovou duši, která melancholickou
výčitkou pozdravuje nás z průčelí celnice na
Josefském náměstí, tak mohutného ve své klidné
jednoduchosti. Úsměvný a mírný ten genius, který počátkem
devatenáctého století se díval v jasných a pohodlných
místnostech přes rámě vybraným učencům skládají.
cím klasicisující jinotaje nebo našeptával citlivým a
štíhlým dámám při procházce růžovým sadem
francouzské verše, prchl z Prahy na periferii, ukryl se
v pustnoucích letohrádcích mezi vinicemi, usnul na
chvílích v zapomenutých dvorcích na rozhraní mezi