ARTUŠ DRTIL

VÝRAZNĚ modelovaná hlava krásného mladého muže
pozdravuje čtenáře na prahu statečné a smutné knihy, nadepsané:
»Výbor prací Artuše Drtila« (1913); vysoké a ušlechtile
utvářené čelo, stíněné hustou hradbou temného vlasu, mluví o
prudkém životě myšlenkovém; rty energicky sevřené vězní skoro
násilně větu deroucí se na povrch, avšak celá, nejvlastnější
bytost této myslivé a rozhodné tváře shrnuta jest v očích, těch
okouzlujících tmavých zracích, nad nimiž se v dokonalé
souměrnosti klene silně nanesené obočí. Až do hloubek srdce
propaluje se ta mužná jasnost pohledu, který se otevřeně, důvěřivě
a zmužile upírá před sebe, do budoucnosti, k zítřejšímu dílu,
který okamžitě dobývá si sympatií, který nemůže klamati,
nemůže obelhávati. A přes celý ten obličej, jinošsky svěží a mužně
opravdový, přehozena jest lehounká síťka radostného úsměvu,
jejž si Artuš Drtil sám vykládal jako japonskou stilisaci, jako
zdařilý pokus maskovati fysiognomií vnitřní dění, ale o němž
nelze nevěřiti, že byl naopak prozrazením duševního tajemství:

Artuš Drtil, třebaže horlíval až ke škarohlídství, třebaže zápasil
s poměry a s bídou až do zoufalství, třebaže vystupoval ve
většině svých prací jako karatel, soudce, útočník, přece pohlížel do

212 života s úsměvem víry, s úsměvem oddání.