vracející kontrast lidového primitivismu a umění velmi
vyzrálého,ba raffinovaného. N erudova látková invence
jest prostonárodní, at tká kouzlo naivity a srdečné
nábožnosti kolem látek legendárních, ať vyvolává v
balladickém přítmí suggestivně postavy vybledlé
mythologie, at sestrojuje s neobyčejným štěstím ze
zvykoslovné mosaiky polo epické příběhy, v tom ve všem jest N
eruda pravý bafladik dobrého starého rodu. Usiluje však
i v celé básnické expressi přiblížiti se co nejvíce
lidovému stifu, jeho oko vycvičeno jest na legendárních a
genrových výjevech malířů primitivů; jeho sluch prošel
školou prostonárodních říkadel a formulí; obrazy a epi
•theta jsou vzaty z lidové poesie, k rýmům přimíšena
jest assonance, v rhytmu a metru úmyslně připuštěna
jest nejedna licence.

Není to však naprosto spontanní projev naivity
přirozené, věrně dochované z domova, neporušené
kulturními vlivy, jak to bylo u Erbena; Neruda přiznává
se k uvědomělé, vykalkulované a soustavné methodě:
»Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst
jak lidu rostec. A v této touze a snaze raffinované
duše básnické, najíti zase ztracený ráj prostoty a
naivity; v tomto útěku složitého Evropana, jenž právě
prošel všemi illusemi vědy positivistické a liberalismu
náboženského k zemi dětí, zázraků, legend, v tomto
odhození všech tlumoků vědění a pochybování,
hodnocení a znehodnocování zbytečně tížících poutníka,
jenž chce se napíti z čerstvého pramene zpívajícího
v lesích začarovaných - právě v tom jest nejhlubší
osobní tajemství Nerudovo.

86