vého života; v tomto smyslu se osvědčili v zralých svých
dílech oba psychologové selské duše, Jos. Holeček a Ter.
Nováková, věrnými vyznavači zásad školy »Ruchu«, k níž
organisačně nenáleželi.

Jiná větev t. zv. národní školy se přiklonila k
vlasteneckým dějinám, pokračujíc tím vlastně na dráze započaté
V. Kl. Klicperou a J. K. Tylem. Již historičtí vypravěči
doby Nerudovy vynikli úctou k době husitské, bratrské a
pobělohorské a ta se postupně zvyšovala hlubším vědeckÝm
poznáním těchto období, sv..obodomyslnějším názorem na
dějiny, až v osobě V. Beneše Třebízského kult ten došel
vrcholu. K studiu národních dějin politických přistupovalo
i poznání naší minulosti kulturní a tak obohacovala a
prohlubovala se česká novelistika dějepisná také v tomto
směru a dospěla až k evokacím minulosti, věrným až do
detailů ; Al. Jirásek a Z. Winter vyvrcholují tento směr. Také
tato skupina historických novelistů dospěla naznačenou
cestou v bezprostřední blízkost realismu.

Škola kosmopolitická byla protiváhou k skupině básníků
národních. Kosmopolitismus nebyl v českém písemnictví
novinkou; již K. H. Mácha uvedl jej k nám poeticky, V.
B. Nebeský a K. Sabina teoreticky, Jan Neruda a V. Hálek
vstoupili dQ literatury hlučně pod jeho praporem. Ale
u všech těchto spisovatelů byl kosmopolitismus takřka
průchodním stadiem k rázovitému umění národnímu; nyní
však od převahy J. Vrchlického a Jul. Zeyera v naší
poesise stalo světoobčanství uvědomělým směrem veliké
skupiny literární. V ohledu látkovém byly nyní veškeré doby,
země, národy a kultury stejně vítány, ač byly s nestejným
zdarem zpracovány; slohově saháno k formám běžným
v evropských literaturách od doby klasické a romantické;
ideově čerpány podněty z nejrůznějších soustav
myšlenkových, z nejrozmanitějších škol filosofických, z protilehlých
názorů náboženských i vědeckých.

ZVláštního významu nabyl básnický kosmopolitismus
v národní vzdělanosti tím, že prováděl důsledně duchovní
odněmčení. Jar. Vrchlický sblížil ducha českého opět s
uměleckou vzdělaností francouzskou a vlašskou, J. V.
Sládek uváděl k nám soustavněji písemnictví anglické; Jul.
Zeyer se motivicky důsledně vyhýbal oblasti německé.
Krok tento neměl pouze dosah národní; osvobozoval
duchovně od nadvlády souseda a nepřítele, politicky
potíraného, a značil i důležitý obrat umělecký. Básnictví české

334