nabylo teprve nyní plnosti, názornosti i šíře; spříznilo se
s uměním výtvarným, které je mocně inspirovalo; místo
dosavadního postupu subjektivně improvisačního
nastoupila uvědomělá práce umělecká, snažící se o výtvory co
nejobjektivnější.

Český kosmopolitismus poetický přimkl se rozhodně
k básnické novoromantice, neměl však porozumění pro
literární realismus, ba ozval se později důrazně proti
naturalismu. Hověl hojnou měrou básnickému formalismu a
přispěl neobyčejně k zdokonalení a obohacení české
poetické řeči, veršové techniky, obrazové zásoby, tvarové
rozmanitosti; přitom nejednou trpěla jazyková ryzost, zvláště
když mluva knižní pozbyla nadobro souvislosti s živým
jazykem lidovým. Básnická řeč lumírovců, která po str.
metrické ustrnuje téměř na metru trochejském a
jmenovitě jambickém, hromadí synonyma a výrazy opisné a
zbavuje tak slovo významové i intonační samostatnosti;
hlavní důraz klade na syntaktickou stavbu celé věty, která se
tak stává nositelkou významu a intonace. Velkou péči
věnuje rýmu, vybroušenému zvlášť dokonllle v umělých
stavbách strofických. Ideově pohřešovalo literární
světoobčanství namnoze jednoty a prohloubení. Vmýšlením do cizích
ideí a přizpůsobováním různým výrazovým prostředkům
byl básnický kosmopolitismus předurčen, aby vykonal
velké služby tlumočnické a překladatelské, v nichž záleží jeho
velká zásluha literární. J. Vrchlický se i v této věci
osvědčil mistrem velkého slohu a náčelníkem skupiny.

Na rozdíl od školy národní zůstávali básníci
kosmopolitičtí vlažnější k otázkám denním a politickým, odmítajíce
v zásadě, ale nikoli v praksi básnictví tendenční; jen
stranictví odpůrců mohlo jim však vyčítati nedostatek
národního citu, který se projevil jak v řadě děl Jar. Vrchlického,
tak u Ju!. Zeyera. Básníci kosmopolité přijímali jako
dědictví po romantice osamocení osobnosti umělcovy ve
společnosti, ač se sdíleli o její liberálně demokratické zásady
ve veřejném životě. Zvláštní národní české poměry ovšem
nedovolovaly, aby isolace básníků provedena byla do
důsledků; ale přece nastalo touto cestou rozlišení básnického
umění od zábavné četby, která upadala, ocítajíc se v rukou
spisovatelů umělecky nicotných. Tak se dálo hlavně v
novelistice a románě, kdež kosmopolitičtí básníci pracovali
menší měrou než v lyrice a dramatě.

335