a 1871 byl redaktorem »Světozora«, r. 1872 advokátním
koncipientem ve Slaném, od r. 1873, kdy převzal řízení
»Lumíra«, koncipientem v Praze, r. 1878 se zřekl dráhy
právnické. ~. 1874 vykonal studijní cestu přes Polsko a
Ukrajinu k Cernému moři, na Kavkaz a do Cařihradu; koncem
r. 1878 založil s bratrem Vladimírem měsíčník »Květy«, kdež
uložil nejlepší své práce poetické i nejdelší své povídky.
R. 1882 vydal se do Dánska po stopách královny Dagmary,
později navštívil Francii a !taliL V 1. 1895-1903 žil ve
venkovském zátiší v Obříství u Mělníka, od 1903 střídal
samotu v Troji s pobytem v Praze. Uprostřed práce a
hojných rozdělaných plánů zemřel v Praze 23. února 1908
a pohřben jest na Vyšehradě.

Literární činnost Sv. Čecha, která v mladších letech jest
doplňována novinářskou feuilletonistikou a po celý život
prací redaktorskou, obsahuje spisy dílem veršované, dílem
prozaické; vůdčí význam však mají hlavně Čechovy knihy
básnické.

V časných svých počátcích kolísal Sv. Čech mezi
úsečným slohem prostonárodní písně české a barvitou
rétorikou exotických a svobodomyslných epigonů »Mladého
Německa«; psal malé balady, čerpané buď z východu nebo
z vlasteneckých dějin, vyhrocuje je politicky tendenčně;
pokoušel se o krajně subjektivní román ve verších po
způsobě byronském (Anonym) Nic) Nemo) vesměs v
zlomcích). Cyklická Bouře (1869) osnována jest čistě literárně
z knižních motivů a z intuičního tušení živelných hrůz
na moři, uvolňujících i vášně v člověku. Volně navíjeným
cyklem jsou i Snové (1872); kde se ostře rýsují dějinné
obrazy zápasu za svobodu. R. 1873 vystoupil Svatopluk
Čech jako zralý umělec velkou epopejí Adamité (v knize
1874). Námět vyvolený z českých dějin reformačních,
zkázy to adamitské sekty nad Nežárkou zbraněmi táborskými,
přepodstatnil básník hojnou reflexí sociální, náboženskou
a filosofickou i složkou erotickou v látku moderní. Celý
budoucí básník jest obsažen in nu ce v tomto díle: i nadále
za látkami těsně souvisícími s přítomností neb minulostí
českou nebo slovanskou ukryt bude palčivý problém, jejž
básník osvětlí a rozřeší spíše rétoricky než psychologicky
nebo filosoficky; vždy při ději celkem skrovném si najde
záminku k sytému líčení přírodních krás a kulturních
jednotlivostí; vždy vyzní díla mohutnou oslavou ideálů
humanitních, demokratických, svobodomyslných, nejčastěji

340