Souběžně vznikaly idylické skladby Čechovy,
pokračující na dráze cyklu »Ve stínu lípy« a »Lešetínského
kováře«. Jsou to: venkovský obrázek s otázkou po možnosti
české národní šlechty a se zápornou odpovědí čistě
demokratickou v popředí, Zpěvník Jana Buriana (1887, knižně
1894); autobiografická selanka z básnikovy mladosti a s
názvuky na motivy národního osvobození, složená v
h~xametrech časoměrných, Václav Živsa (1889-1891, kn. 1901);
rodinná idyla vánoční na pozadí novodobých rozporů
třídních, Sníh (1894, kn. 1900); cyklická řada venkovských
obrázků Sekáči (1903), přenášející myšlenky »Písní
otroka« mezi selské dělnictvo, ale ulamlljící jim hrot
revoluční. Dětem se dostalo od Sv. Čecha veršované alegorické
báchorky O čarovném pavouku (1896).

Poslední práce Čechovy zůstaly zlomky, zejména
velkolepě založená, ale neprávem do scénické trojaktové formy
vtěsnaná a nedokončená epopej ze soumraku táborství,
Roháč na Sioně (1898-1899).

Ačkoli veliká většina básnických děl Sv. Čecha užívá
rámce epického - jest u něho zastoupeno epos historické
i romantické, idylické i reflexivní, byronská veršovaná
povídka i dějové alegorie, komické epos i cyklus romancí -,
přece není básník v pravém slova smyslu epikem: detail
pravidelně popisný, odbočka rétorická, rozvláčnost
tendenční, živel lyrický rušívají jednotu i prostotu osnovy.

V próze nevytvořil Sv. Čech komposice mohutnější; kde
se o ni pokusil, tam ztroskotal; tak v obou souběžných
románech z umělecké bohémy, v burleskním a satirickém
Kandidátu nesmrtelnosti (1879, kniž. 1884) a tragicky
osnovaném, ale chvatně dokončeném Ikaru (1885, knižně
až r. 1908). Zdařilá jest jeho Rovelistika, jejíž romantický
idealismus při vší podrobné kresbě skutečnosti obestřen
jest buď měkkou melancholií nebo šelmovským, satiricky
přiostřeným humorem; autobiograficky vyhrocené
postavy mladých snílků, svěží postavy dívčí a staromódní
figurky z kanceláří, venkovských újezdů a šlechtických
sídel lemovány jsou často arabeskami, prozrazujícími původ
feuilletonistický. Několik prací povídkových se rozrostlo
k hranici románu; humor a sentimentalita obklopují v nich
děje psychologicky jen skrovně motivované a načrtnuté
spíše genrově než realisticky. Od začátečnické figurkářské
kresby z Nerudovy školy, Pan Bolehlav a svět (1871),
postoupil Čech přes obraz ze života panstva a občanstva se

343