a ženě, byly jejich nejsilnější inspirací. Básně (1875) a
Jiskry na moři (1879) obrážejí věrně vnitřní život
básníkův, zastřený elegií a smutkem zádumčivého mládí, také
meditace o národě jsou zachmuřeny. Smuteční zpěvy za
zemřelou ženu a dojmy mořské i americké zámořské
převládají, ale již tady se kmitne venkovský motiv,
zpracovaný slohem lidové písně; časem proráží vliv. starší lyriky
Nerudovy a drobné epiky Hálkovy.

Další sbírky Sládkovy lyriky přinášejí rozjasnění a
uklidnění citového života i mužnou rovnováhu. Básník zakotvuje
v utěšené přítomnosti blahého krbu domova a stává ,se vedle
Heyduka i Vrchlického zakladatelem české lyriky intimně
rodinné, v níž k básním o dětech přibývají pak i básně a říkadla
pro děti· Ve snaze vystoupiti ze sebe sama a zachytiti se
hodnot objektivních, přibližuje se prostoduchému ráji dítěte neb
selskému světu se starou kulturou lidové písně a konečně se
oddává živé účasti s vrstvami sociálně .porobenými. Nerudův
a Hálkův vliv ustupuje často přímému působení Vrchlického
a jeho estetického formalismu i světoobčanství, což se
projevuje i vydatným užíváním znělky a terciny a samostatnou
obdobou přítelových reflexivních »sonetů samotáře«; vedle
látek domácích se hlásí též náměty cizokrajné, vyvážené
namnoze z kultury knižní; sporý nerudovský verš střídá se
nejednou s bohatým výrazem řečnicky větvitým. O tom mluví
knihy v této řadě časové: šťastná lyrika rodinná Světlou
stopou (1881), kam vsunut jest též cyklus epických idyl,
samorostlých to »povídek veršem« (mezi nimi klasické
kusy »Petr zvoník«, »Jan Lamač« a »Anna Potocká« z lidového
života); cyklus znělek Na prahu ráje (1883) s hrstí
dětských motivků, s hojnými genrovými obrázky v duchu
lidovém i s nápovědí pozdější lyriky politicky meditační; Ze
života (1884), kde propuká vroucí cítění vlastenecké;
Sluncem a stínem (1887), myšlenkově vyrovnaná, formálně
i obsahově nejbohatší sbírka Sládkova obsahuje vedle svěžích
písní a vybroušených sonetů také mnoho meditační lyriky
intimní. Poslední intimní básnické knihy Sládkovy
vyjadřqjí nálady a myšlenky básníkovy životní jeseně; i zde se
Sládek osvědčuje nejsilnějším elegikem v české lyrice.
V nejobšírnější z nich, V zimním slunci (1897),
zastoupeny jsou veškeré druhy poesie, jež kdy básník pěstoval,
zvláště i epika názorem zduchovnělá a výrazem zhutnělá.
Jednotnější jsou Za soumraku (1907) a Léthe a jiné básně
(1909), epilogy to života a dUa poetova; kromě tuchy
zá
352