kem, který jak v cyklickém kříšení starých výpravných
forem, tak ve veršovaných letopisech lásky dospěl k
dokonalosti, závodí psycholog, pronikající s mocnou typisací
k rozboru krisí své doby. Ten se ozývá ještě v závěrečném
období čtvrtém (1895-1901), stařeckém, kdy vznikla
dvojí úchvatná zpověď prózou i veršem; ale
zjednodušující formy pohádky a legendy převládají, svědčíce namnoze

o únavě tvořivých sil.

Lyriku Zeyerovu jest hledati ve dvou svazcích mladistvé
a mužné Poesie (1884) a pohrobních Nových básních
(1907) : tam hlásí se k slovu reflexe náboženská a národně
politická; zde leckdy i v úsečné a zpěvné formě písňové
propukáZeyerova vášnivě zoufalá a pesimisticky temná
erotika a vedle ní metafysická žízeň po posledních
záhadách věčnosti a osudu. Ale i v »Poesii« jest patrna převaha
epikova nad lyrikem. Zařadil tam Zeyer ohlas staroruské
epiky bohatýrské, opírající se dosti věrně o podání
Nestorovo, Zpěv o pomstě za Igora (1882), a první svůj
»letopis lásky« s mystickým problémem nesmrtelnosti a
věčnosti v popředí, legendu ze středověkého Španělska
Ramondo Lullo (1884).

V soutěži s Vrchlického »Mythy« vznikal od léta 1878
cyklický Vyšehrad (1880), který měl býti ztělesněním
heroického mytu národního podobně. jako výtvarná díla
umělců Národního divadla. V konečné úpravě rozvrhuje
bohatýrskou i bájeslovnou látku do pěti skladeb: »Libuša«,
»Zelený vítěz«, »Vlasta«, »Ctirad« a »Lumír«. Opíraje se o
RZ a Hájkovu kroniku koncipoval Zeyer většinu děje,
.prohloubeného přírodní mytologií a zastřeného přírodním
lyrismem, samostatně, hojně užívaje symboliky. Spíše dějově
než slohově se k »Vyšehradu» připíná epické stmelení
pravěku českého a Zeyerovi drahé kultury starokeltské,
Čechův příchod« (1886), úchvatný v kosmogonické
poesihmotL.§.!~Y~!lé druidy až ke zbožnění; zde se básník
křesťanský hroužil v hlubiny pohanských kultů. Rozměrem
i nad »Vyšehrad« vyniká cyklus starofrancouzský,
~linská epopeja (1896). Skládá se ze čtyř rapsodií:
»Pohádka o Karlu Velikém«, »Román o čtyřech synech
Ajmonových«, »Píseň o Rolandu« (původem nejstarší) a »Píseň
o korunování krále Lovise« a jest ohlasem, často těsným.
starofrancouzských pověstí o Karlu Velikém i jeho družině a
rodině. Uvědomělý umělec a stále účastný lyrický psycholog
spojuje koncepci dokonalého rytířství důsledně se
zaníce
358