svých verších stoupenec kritického realismu . Jan Rokyta
(* 1864 v Hradci Král., básnický pseudonym pěstitele
českolužické a českopolské a vůbec slovanské vzájemnosti
Adolfa Černého). Básnické rozpětí Rokytovo není veliké. Od
sentimentální lyriky několika sbírek přešel k
novokřesťanství tolstojského ražení v knize Za Kristem (1903) nebo
Království Ticha a Smíru (1907), pak k naivnímu řešení
problémů moderního života veřejného: Hradby padají
(1906), Písně osvobozeného otroka (1919) a j. a konečně
k náboženským meditacím dějinným: Zpěvník posledního
Husity (1918), Na staroměstském rynku (1918) a Hus
(1919). Hojná jest Rokytova činnost překladatelská
prózou i veršem, objímající všechny literatury slovanské a
sloužící jeho propagátorství slovanské vzájemnosti. V něm
jest také největší význam Adolfa Černého: hojnými
ukázkami ze všech literatur slovanských a historickými,
kulturními poznámkami informovala jeho pečlivá revue
Slovanský přehled (1898-1914) českou veřejnost o celém
slovanském světě.

Mezi francouzskými básníky novodobými, jež ve svých
antologiích uváděl k nám Jar. Vrchlický, zaujímali dosti
význačné místo někteří veršovci, potlačující výslovně
osobní city pro snahu po předmětném zobrazování zevnějšího
světa a dávající před lyrikou přednost zevrubnému
popisování svého všedního okolí. Byli při tom formalisty velice
úzkostlivými, pečlivými verš ovci a dobrými mistry rýmu:
těmito znaky slohovými se hlásili za žáky Victora Huga,
kdežto jejich záliba pro každodenní skutečnost ukazovala
k jejich souvislosti se soudobým hnutím naturalistickým
v próze. Trojí náměty převládaly u nich: krajinářské
pohledy na přírodu, které potlačovaly živel citový a dávaly
nejplněji vystoupiti charakteru krajiny samému; drobné
genrové výjevy ze života malých lidí, pravidelně s
přecitlivělou sociální tendencí; konečně pařížské obrázky pouliční,
zpola komické, zpola sentimentální. Mistr tohoto směru,
Fran~ois Coppée, se těšil v Čechách neobyčejné pozornosti,
nepoměrné k jeho významu; do češtiny byl hojně
překládán a vlivu jeho podlehli jmenovitě Antonín Klášterský,
Alois Škampa, Emanuel Čenkova v začátcích svých i
Antonín Sova.

Krajinářské motivy v této době vydatně pěstované byly
pro české básnictví velkou měrou novinkou. Od doby K.
R. Máchy, který náladu duševní nerozlučně spojil s
mal
377