ních, často na úkor originálu. Casto vtiskoval překladatel
originálu ráz vlastního verše; to platí stejně o Vrchlickém
jako o E. Krásnohorské a nevyhnul se tomu ani J. V.
Sládek. Vedle básníků, kteří svou původní činnost básnickou
doprovázeli činností překladatelskou, je v tomto období
celá řada spisovatelů, u nichž překladatelství tvoří hlavní
část jejich činnosti spisovatelské. Z nich budiž uveden
František Krsek (1854-1928), který přeložil z novodobé
poesie anglické větší skladby Byronovy, Mooreovy,
Tennysonovy, Longfellowovy, pak i ruskou carskou dramatickou
trilogii od A. K. Tolstého. Jan Hudec (1856-1940) se
věnoval výhradně překladatelství ze slovinštiny,
charvátštiny a srbštiny; přebásnění dramat Vojnoviéových stojí z jeho
tlumočnického díla nejvýše. Z hojných překladatelů z
francouzštiny tlumočil Antonín Váňa (1868-1899) CQPpéa a
Verlaina, Jaroslav Haasz (1860-1939) Baudelaira a
Gautiera a ukázky Danta i Petrarcy. Z nejšťastnějších českých
báJsnických překladatelů období Vrchlického byl' Václav A.
Jung (1858-1927), kdysi americký notář, pak žurnalista,
posléze profesor angličtiny na obchodní akademii v Plzni.
Jeho velký Slovník anglicko-český (1906-'-1911) je
dokladem důvěrného styku se živou angličtinou. Vlastní
básnický význam mají Jungovy překlady obou geniálních eposů
moderních, Puškina »Evžena Oněgina« (1892, def. přeprac.
vyd. 1925) a Byronova »Dona Juana« (1904), působící
dojmem originálu. K nim se druží přebásnění Puškinovy
lyriky (1920) i jeho »Kamenného hosta« a dramatu
Konstantina Konstantinoviče »Král židovský« (1914).

V překladech z latinské a řecké poesie převládal dlouho
formalistický předsudek, že časomíru antickou dlužno
přeldádati časomírou českou. Převrat ve prospěch přízvučné
prosodie provedl. přední český znalec metriky a rytmiky
klasické i české, Josef Král (v. n.). Dovozoval teoreticky, že
všecky rozměry antické lze v češtině napodobiti rytmicky
věrně s důsledným zachováním prosodie přízvučné a podal
několik skvělých dokladů básnického překládání děl
klasických. Z nich Sofoklova »Elektra« (1897) a »Antigona«
(1883) i Aischylova »Orestei~« (1902) náleží k vzorným
dramatickým překladům českým. Po stopách Králových jdou
četní jeho žáci a přátelé, jejichž překlady vycházely
18851902 ve Sbírce klasiků řeckých a římských v překladech
českých a pak (od r. 1899) v Bibliotéce klasiků řeckých a
římských (péčí nI. třídy »České akademie«).

25 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

381