Meziříčí, t r. 1942 v Hranicích). Celý život, plný hořkosti a
ztrát, ztrávil jako učitel na rodném Valašsku, nejdéle v
Komárovicích u Kelče, posléze v Rožnově. Za vlivu ruských
realistů a K. V. Raise oddal se zobrazování lidových povah a
osudů v domovském beskydském prostředí a své práce tohoto
směru uložil do knih: Z temných i světlých cest (1894), N
evzešlo ráno (1897), Zapadlé hory (1900), Tiché světy
(1905), Ráj a jiné povídky (1916) a j. Vyvrcholuje je
román Selský práh (1913) a jasnou pohodou dýšící román
Sluneční paseka (1937). Tu všude se zahloubává do
temných koutů valašského venkova, vyhledávaje lidi bloudící a
trpící; studuje vznik zločinu, tíhu viny i snahu dojíti očisty.
Jest především psychologem mravního posvěcení a analytické
pronikavosti. Tam, kde zpodobuje ven.kovana v jeho těžké
závislosti 'na půdě, kde zachycuje trvalou krásu práce na
poli a v lese, kde rázovitými postavami moudrých starců
zosobňuje svůj etický požadavek, aby se člověk podrobil
pokorně životu, tam převyšuje i Raise i A. Mrštíka, jejichž
realismu stojí nejblíže. Kde však opouští oblast Valasska,
upadají jeho práce do konvenční mělkosti. Chlapecké
vzpomínky obsahuje kniha Jarní píseň (1940). Hudební sklony
i studium poesie Vrchlického vedly jej i k lyrice meditativ- .
ní a zádumčivé a ke krajinářským básním Beskydy (1929),
které doplňují epickou idylu valašskou Lukáš Ruman (1924).

Rozklad lidové duše moravské na rozhraní
hanácko-horáckém novodobou lžicivilisací městskou učinil hlavním
námětem svých próz Viktor Kamil Jeřábek (* 1859 v
Litomyšli, t 1946 tamtéž). Rodná Litomyšl mu poskytla zprvu
řadu staromódních figurek prodšených bodrým humorem.
Kresba detailu převládá v genrových knihách na př.
Obrazy života (18m), Bodří maloměšťáci (1901), Magnáti z
Růžové ulice (1926) a j. Na středomoravském svém
učitelském působišti, hl. v Pršticích a v Obřanech u Brna, poznal
»nové vesničany« moravské, rozleptané blízkostí velkého
města. Tyto groteskní a ubohé, zbloudilé a svedené postavy
charakterisuje hlavně dialogem, dospívaje postupně ze
zevnějšku do nitra. Mluví o nich s etickou tendencí nebo
s neútočnou satirou v knihách Idyla staničky třešňůvské
(1904), Dobytí Podolan (1908, román národního zápasu),
Počestná obec Valčice (1909), Černý chléb (1913), Dědina
za války (1920) a v jiných. Několik svazečků cestopisných
doplňuje jeho dílo, k němuž jest komentářem
autobiografie v polorománové stylisaci Život. Paměti (1924).

404