tradice povídkové a pohádkové a zaznamenal je v 5 sv.
knihy Na hyjtě (1917-1936). Od nich postoupil k vysoce
rázovité povahokresebné tvorbě výpravné, Náši pod
Čerchovem (1921-1931 ve 4 sv.), pro poznání chodského lidu
neocenitelné. Mimo několik svazečků báchorek pro děti
vytvořil Hruška v lidovém duchu řadu bajek; shrnuty jsou
do knih: Chodské bajky (1901), Jiskry z popela (1917),
Za svobodu (1920) a j.; nejlepší z nich pojaty do Výboru
z chodských bájek (1929); na látkovém principu se
zakládá antologie Bajky o včelách (1923), svěd~ící o téže
zálibě, v Hruškově rodě iv chodském lidu tradiční, jako
svéživotopisné spisky Děreček včalařem (1914) a Z paměti
děrečka včalaře (1920 a 1927). Zvláštností podání
Hruškova jest, jak spojuje s bajkou křesťanskou legendu a jak
k věrnosti domovu připíná vzlet k Bohu, příznačný pro
horoucně věřícího katolíka mocného entusiasmu mravního.

Jenom omezenou měrou se k těmto zpodobovatelům lidu
na českém západě záměrů realistických řadí konvenční
povídkář šumavských hvozdů a jejich obyvatelů, Karel
Klostermann. Příroda ho více zajímá než lid; ani jazykově
národní ani mravně názorové rysy ho nepoutají tolik jako
krajinné prostředí. Jest příznačné, že Klostermann, který
i literárně kolísal mezi dvěma jazyky, nečiní valného
rozdílu mezi Šumavany českými a německými.

Karel Klostermann (1848-1923) stal se r. 1873
!profesorem německé reálky v Plzni, cítě se vždy uvědomělým
Čechem. Po německých feuilletonech, psaných ve stopách
německých básníků Šumavy a Černého lesa, Jos. Ranka a
Ad. Stiftera, stal se spisovatelem českým. Upoutal hned
románem Ze světa lesních samot (1892), po němž
následovala řada románů ze Šumavy, psaných lehkým a barvitým
slohem. Zevrubná líčení ze života sklářů, dřevařů, vorařů,
pytláků a hajných šumavských, jmenovitě z osudného
r. 1870, lýkožroutové to katas~rofy, seskupuje kolem
líbivých milostných historií jako barvitou dekoraci.
Romaneskně uspořádaným scénám dává odehrávati se v
barvitém rámci krajinářském, prosyceném nadšením pro hory
a lesy. Zato nepostihuje Klostermann nikde svérázu
lidového; nezahloubává se do duší svých postav, působících
vždy spíše dojmem dekorativním. K dalším šumavským
pracím jeho náleží romállY: V ráji šumavském (1893),
Skláři (1897), Kam spějí děti (1901) i povídky: V srdci
šumavských hvozdů (1896), Ze šumavského Podlesí

411