křesťanských a pozemských ideálů starohellenských a
jmenovitě také jako ukazatel bezpečné cesty z dekadence
fysické i kulturní. Za posledního desetiletí předválečného,
kdy politický socialismus zaznamenával úspěch za
úspěchem, převládalo v mladším vzdělanstvu nazírání
individualistické se silnými sklony uměleckými; jak kritikové
F. X. Šalda a M. Marten, tak básníci V. Dyk a O. Theer
jsou toho výraznými příklady.

Mezi mravně společenskými problémy, jež v této době
veřejnost živě zajímaly a vydatně se obrážely také v
písemnictví, stála otá:zka ženská na místě předním. Dílo
staršího feminismu českého zdálo se býti dokonáno, když se
universitní posluchárny otevřely absolventkám ženského
gymnasia a když první ženská poslankyně vstoupila do
parlamentu. To však již nemohlo postačiti ženám
složitějších duší a hlubších mravních nároků, hlavně pokud byly
důslednými individualistkami. Ty, poučeny od básnických
i společenských psychologů cizích, toužily po tom, aby jim
byla zaručena možnost určovati svůj citový a mravní život
v lásce, v rodině i mimo ni a přispívati svým podílem
k vývoji k složitějšímu člověčenství. Tyto snahy,
zdůrazňující bytostnou odlišnost ženy, došly teoretického výrazu
ve feministických úvaHách Ter. Novákové, v tésových
románech Bož. Vikové-Kunětické, v románové
psychologiRůž. Svobodové, na jevišti pak v oduševnělých výtvorech
velké herečky H. Kvapilové. Ale stejně pronikavě se
zamýšleli nad těmito otázkami o ženství v kultuře a ve
sE-0lečnosti významní mužští spisovatelé a básníci: stejně
Simáček, Svoboda, Šlejhar a Machar, jako Masaryk, Šalda

i Sova s Březinou.' .•

Cizí vzory a učitelé českého písemnictví od let 90. do
světové války. Lumírovská škola i se sv)'rm působením
překladatelským odvedla jak spisovatele, tak čtenáře od
jednostranného vlivu německého a sblížila je s francouzskou,
italskou i anglickou literaturou starou i moderní. Její
zájem se však soustředil hlavně na poesii a nedbal valně
soudobého románu ani dramatu, při výběru děl i autorů
rozhodovala namnoze kriteria formální a nikoliv obsahová
neb ideová. V 90. 1. nadchází pronikavý obrat orientace a
volby literární. V úsilí o odněmčení se uvědoměle
pokračuje za Masarykova vůdcovství myslitelského a Šaldova
vedení uměleckého. K Francii, jejíž vliv v lyrice zůstává
neztenčen a jejíž působení v románě a v kritice se ještě

428