estetické pojetí kritiky anglické. Nejen positivista Spencer
a liberál John Stuart Mill, ale i sociálně uvědomělý hla·
satel individualismu Thomas Carlyle a apoštol obsahové
i tvarové čistoty v tvorbě společenské i výtvarné John
Ruskin stali se u nás známými teprve tehdy, když v jejich
domově byl dávno překročen vrchol jejich vlivu.

Ze světové prózy výpravné vyhovoval dobové potřebě
české realistický román ruský. Zakladatelé jeho, zvl.
Turgeněv a Gončarov, byli u nás dobře známi již od období
Máje, avšak ani Hálek se svými současníky ani příslušníci
následující generace nedocenili plně průkopnického
významu tohoto novotářského umění. To se stalo teprve na
samém sklonku let 80., když se pochopilo, že z Rusi
nepřichází jenom důsledný realismus, nýbrž zároveň mravní a
náboženské evangelium přerodu člověka, prohlédnutého až
na dno dotud nebývalým dušezpytem. V době, kdy L. N.
Tolstoj zahajoval svůj sociálně kritický a mravně
výchovný apoštolát, uváděna k nám soustavně jeho stará i nová
díla povídková, románová, nejpozději dramatická, a s nimi
zároveň románová tvorba F. M. Dostojevského.

V »Ruské knihovně« se staly spisy Tolstého a
Dostojevského krystalisačním bodem, kolem něhož se kupila
znalost románové epiky ruské. Starší autoři, jako I. S.
Turgeněv, 1. A. Gončarov, A. F. Pisemskij chápáni nyní nově
a správněji; ze spisovatelů mladších hodnoceni zvláště V.
M. Garšin, A. P. Cech ov a hlavně Maxim Gorkij, jehož vliv
se později ukázal zvláště pronikavým, kdežto za odlivu
realismu se čeští spisovatelé vydatně učili ze skladné dějinné
filosofie myslitele.romanopisce D. S. Merežkovského. Odvaha
k niterné pravdě jest kromě soustředěné pozornosti k
mravním otázkám nejcennějším odkazem, který přijali i čeští
romanopisci z rukou svých ruských učitelů; jejich
působením se stále znovu vrací problematika viny a trestu,
očistného pokání a povahové obrody, vzpurného titanismu
a křesťanské pokory, bezmocného sebevědomí inteligence
a tvůrčí prostoty lidové. I přímému pohledu na vesnickou
skutečnost i pochopení chmurné velkosti města,
porozumění zvířeti i stromu, vystižení děsivé hrůzy ze smrti, ale
také způsobu, jak postřehnouti jiskru božství třeba v duši
nejmenšího z nejmenších, mohli se čeští spisovatelé učiti
od ruských realistů, ozařujících skutečnost namnoze
temnosvitem mystickým. Učili se tomu, ale nedoučili se v
hranicích daných tímto obdobím. Dostojevskij na př. působí

430