a čeliti tím upřílišenému postupu analytickému. Touto
drahou se ubíral - namnoze i v době poválečné - rozvoj
českého románu.

Úspěchů zcela nesporných dobylo české písemnictví v
lyrice. První velký lyrik tohoto období, jenž však na vrcholu
mužnosti přešel charakteristicky k epice, J. S. Machar,
značí nejkrajnější odklon od básnických zásad
lumírovských a vrací se spíše k Nerudovi; z jeho programního
realismu plyne odstranění přehrad mezi prózou a veršem,
střízlivost přiléhavého slova, odvrácení od metaforičnosti
a živlu dekoračního vůbec, vymýcení výrazu řečnického.
Vrchlický sám, nejspornější předmět kritických rozprava
polemických zápasů, tvořil ve větší části období neúnavně
dále a odevzdal literatuře některá ze svých
nejvýznamnějších děl. V nich, stejně jako v nejednom z jeho básnických
překladů z jeho stáří, bylo lze najíti podněty pro nové
výrazové možnosti, po jakých toužilo mladé pokolení; nebyly
tam však hledány. Jmenovitě krajinný impresionismus a
symbolismus, kladoucí místo jevů samých jejich znaky,
obrazy, symboly, mají nejeden doklad i předpoklad právě
V pozdní lyrice Vrchlického. Ve svých začátcích souvisel,
jak impresionista Sova, tak symbolista Březina a Karásek
spíše s pozdní školou Vrchlického, s Jar. Kvapilem a Jar.
Boreckým, než s Vrchlickým samým.

Brzy nastoupili pak cesty samostatné a osvojivše si plný
obsah dobový, našli každý proň sourodou formu,
odpovídající jejich individualitě. Smyslovému, nervnímu a citovému
impresionismu, jejž Březina po první své knize
opusti1,zůstal Sova až do konce života věren, a namnoze z jeho
rukou převzali tento básnický sloh básníci jako Šrámek nebo
Toman. Vedle toho však Sova nejinak než Březina dospěl
k symbolismu monumentalisujícímu a k výmluvné
patetice; ,nově pojat, vracel se u nich i u St. K. Neumanna a
dílem i u pozdního Theera princip básnického řečnictví,
zavrhovaný kritikou ostře ve škole Vrchlického. Proti tomu
ozvala se reakce u zhušťujících lyriků zkratky, nápovědi
a zámlky, kteří na rozhraní této a následující periody
dodávali českému básnictví rázu; Jos. Holý, Vikt. Dyk, K.
Toman, Fr. Gellner a Oto Fischer jsou z těchto lyrických
epigramatiků umělecky nejvýznamnější. Takto se v novém
zaostření vracejí některé základní konflikty pro českou
lyriku typické, jež jsou známy z období lumírovského. Oba
krajní slohové i ideové principy, které v lumírovské lyrice

435