pravnost v Básních (1884) a Hrdinných touhách (1906),
v básnické kronice Husova mučednického vítězství
Alleluja (1919) a částečně i v pozdních ohlasech drobné epiky
lidové Z baladických (1933). V obraze pražské společnosti,
Stará komedie (1892, tam vložil i zvířecí rozmarnou báji,
navazující na Čelakovského Veliký sněm ptačí) samostatně
vyd. 1929), se zmocňuje všední skutečnosti satirickým a
rozmarným veršem. Neústrojnou směsí filosofické
kontemplace, lidové burlesky, legendy nebeské i pekelné,
visionářství a humoru jest Legenda staronová (1927) s motivy
válečnými i s idylickým jinotajem sloučení československého.
Mnohému se Táborský naučil u básnických klasiků
ruských. Z nich, kromě slavné komedie Gribojedovovy »Hoře
z rozumu« (1932) a ukázek z Puškina - v jubilejním roce
1937 věnoval knižní monografii Puškinovi) pěvci svobody
-přeložil vzorně básně Lermontovovy (3 sv. 1892, 1895,
1918) s cenným literárně dějepisným úvodem a leccos
z pozdější lyriky na př. Polonského, Tjutčeva,
Merežkovského. Šťastný jest Fr. Táborský i jako kronikář a kritik
výtvarný. Jeho články a posudky v »Naší době«,
podpisované pseudonymy Lorenza a Fra Tito, úvody k obrazovým
souborům J. Úprky, H. Schwaigra a Ad. Kašpara, jeho
studie o malířství i stavitelství ruském do XVIII. věku
(1921), jeho básnické essaye o Praze, psané k dřevorytům
Vikovým (1928) a o Rusavě, doprovázející kresby
Kašparovy (1928), prozrazují vzácnou schopnost vnímání
výtvarného a srdečnou lásku k umění. Stranou ostatní
slovesné činnosti Táborského stojí vzpomínkové prózy U
kamarádského stolu (1933) a scénický pokus Svatba Karla
IV. (1935).

K realistickým básníkům domova řadí se Jan Karník .< vl.

Josef Svítil, * 1870), rodák a chvalořečník Novoměstska
na Horácku. Jeho dráha, značená sbírkami intimní lyriky
a veršovaných obrázků, na př. Chudobná žeň (1904),
Závětří (1928), Dooráno (1940) a Srdce a obrázky z pouti
(1944), vede od »Katolické moderny« k čisté prostotě
sládkovské; doplňuje ji jadrná kronika selského domova
prózou, Soumrak rodu Jamborova (1921). Jan Karník náleží
k nejopravdovějším současným polonofilům; osvědčil to
antologiemi Z polského Parnasu (1930), sahající od
Konopnické k Tuwimovi a Poesie svobodné Polsky (1937),
obsahující výběr z básníků »Mladé Polsky«, a zvláště knihou
láskyplných statí Pod perutí bílého orla (1926).

444