vězení, to vše dává látku jeho drobné próze, která od hutné
drobnokresby postupuje buď k satirické kritice nebo ke
kulturnímu výhledu. Nejčastěji se vracejí kritika
rakouských vlád a českých poměrů politických, boj proti církvi
a kněžstvu a dějinné filosofické úvahy o poměru antiky
a křesťanství. Nejlepší kusy vynikají břitkým a jasným
slohem a hutným výrazem; tím se blíží feuilletonům
Nerudovým, od nichž si Machar osvojil formy polemické a
parodistické. Z knih feuilletonů, sestavených často bez
pevného plánu, významné jsou ty, které podávají materiál
k poznání doby nebo osobnosti spisovatelovy: Konfese
literáta (1901), vzpomínky Nemocnice (1914), Kriminál
(1918), Pět roků v kasárnách (1.927), Oni a já (1927) a" j.;
vysoko nad ně vynikají Vídeňské profily (1919).
Samostatné svazky jsou věnovány antice; především úvaha
o Římu antickém, křesťanském a moderním Řím (1907)
s doplňkovým svazkem Pod sluncem ita,lským (1918)
přecházejícím v proticírkevní polemiku. K nim se pojí
feuilletony shrnuté s názvem Antika a křesťanství (1919). Kritiku
církve, kterou provádí mnohem útočněji než Havlíček a bez
úcty k dějinným formám křesťanství, vyhnal v
parodistický pamflet v Katolických povídkách (1911).

Machar se častěji sám pokusil osvětliti své místo ve
vývoji české poesie. Staví sebe přímo za Čelakovského,
Havlíčka, Nerudu, s nimiž ho sdružují převaha inteligence nad
citovým životem, jasnost myšlenky, uvědomělý realismus,
dar pronikavého vtipu a jasný smysl pro lidovost a českost
v básnictví. Mezi výsadami, které stále potíral, byly i
výlučné umělectví, učená akademičnost a literární virtuosita.
Právě tyto rysy činí jej protichůdcem Vrchlického a jeho
školy, ač v počátcích své dráhy zachovával s nimi
souvislost. Odpor, který Machar pozdvihl proti lumírovcům
a jejich epigonům byl nejen výrazem literární revoluce, ale
i projevem sebevědomí básníka, zahajujícího novou etapu
vývojovou. Právem se cítil mluvčím velkého hnutí
kulturního přerodu v Čechách na konci XIX. stol.; a to jak pro
svou kritickou inspiraci, tak pro své cítění sociální.
Modernost Macharova jest myšlenková, nikoli umělecká;
vnesl do poesie řadu otázek a problémů politických a
etických, zvláště emancipaci dělnictva a ženy a nesmiřitelný
odpor proti Habsburkům a katolickému Římu; učinil
lyriku, kterou postavil v nejtěsnější blízkost publicistiky,
orgánem veřejné kritiky, polemiky a diskuse; zobrazil ve

448