ším, snům a beznadějím lásky spíše smyslné než duchové;
opájeli se dojmy hudebními, vzněty uměleckými,
představami středověkého světa; pohrávali s myšlenkou nemoci,
rozkladu, smrti; vzněcovali se náboženstvím pojatým
katolicky a polomysticky. Byli pečlivými stylisty, ale
nahrazovali mnohomluvnost Vrchlického zhuštěnějším a
plastičtějším výrazem slovním a obrazovým; přihlédali i k
hudebním hodnotám verše a snažili se o neobyčejnost a
novost metafory; ze zevního světa volili ne již pouhou
dekoraci, nýbrž symboly, jak je tomu učili francouzští mistři
Baudelaire a »symbolická škola« s Verlainem a Moréasem
v čele. Celkem bylo jejich umění úzké a jednotvárné:
přijímali více z literatury než ze života; podávali zhusta
básnickou dekoraci místo vniterné skutečnosti; neubránili se
frázím básnickým;ukryli za poetickou módou své
individuality. Sem náleží především Otakar Auředníček, Jaromír
Borecký a Jaroslav Kvapil; lyrickými svými počátky z let
1885-1889 řadil se k nim také F. X. Šalda.

Otakar' Auředníček (1868-1945), autor dvou sbírek
lyrických Verše (1889) a Zpívající labutě (1890), upoutal
žhavou smyslností a temperamentní odvahou erotiky,
zakalené představou rozkladu a zmaru. Jaromír Horecký
('X< 1869 v Českých Budějovicích, dlouholetý ředitel
universitní knihovny pražské), horlivý tlumočník básníků
Banvilla, Flauberta, Mickiewicze a Wyspianského, učený
překladatel z poesie východní, vyzpíval ve své Rosa mystica
(1892) sny a ekstase melancholického srdce, raněného
bolestnou láskou a závratnou touhou po tajemnu. V
Básníkově kancionálu (1905), ve Zpěvech života (1912) a v cyklu
znělek Pršely růže (1920, z let 1886-1920) obnovoval
tradici Vrchlického v starším sensualistickém a
kontemplativním smyslu lumírovském a ukázal se umělým
napodobitelem západních forem veršových. Jeho monografie
o Jar. Vrchlickém (1906) a Al. Jiráskovi (1933) jsou
rázu jen popisného.

Závažností kulturního zjevu předstihl oba daleko Jaroslav
Kvapil (* 1868). Jako syn lékaře narodil se 25. IX. r. 1868
v Chudenicích. V Praze se záhy vzdal soustavných studií
lékařských i filosofických a stal se r. 1891 žurnalistou; r.
190vstoupil do služeb Národního divadla jako dramaturg, režisér
a šéf činohry a vytrval tam až do politického převratu r.
1918, kdy jako zvláště činný člen »Maffie«, zasloužilý
vůdce spisovatelské kampaně za národní samostatnost,
při
455