jal místo odborového přednosty v ministerstvu ná-rodní
osvěty; r. 1921 se vrátil opět k divadlu, a to k činohře na
Kr. Vinohradech, kde setrval do r. 1928; oční choroba ho
vyhostila z veřejné činnosti. Za německé okupace v 1. 1939
-1945 byl opět činný v domácím odboji a přes své stáří
a chorobu vězněn. Po návratu jmenován národním
umělcem. Lyrika Kvapilova, tištěná od r. 1888, obsahuje mimo
jiné tyto svazky a svazečky: Padající hvězdy (1889 a
1897), Reliquie (1890), Básníkův denník (1890, tyto dvě
knihy objímají Kvapilovu lyriku nejčasnější), Růžový keř
(1890), Tichá láska (1891), Andante (1903) a cyklus
Závoje (1907, původně v def. vydání veršů, znovu 1927).
R. 1907 vyšly Básně Jaroslava Kvapila) 1886-1906.
Vydání definitivní«; jest to výbor a úprava celé jeho lyriky,
sestavené podle jednotného hlediska. Dodatečně přibyly
ještě příležitostné, namnoze národně politické »touhy,
pozdravy a tryzny« z různých let života, Na sklonku října
(1928) a výběr vzpomínek a elegií za první chotí Bílý
pom!tík pod starými stromy (1932).

Jaroslav Kvapil, jehož první knihy básnické byly
formálně obratným ohlasem lyriky francouzské z časného
období dekadentního, jest především .básník milostný se
silným rysem melancholické snivosti.

Dva znaky, jevící se od počátku v jeho lyrice, se rozvily
plně teprve, když se zcela uchýlil k divadlu (byl manželem
a spolupracovníkem velké české herečky Hany Kvapilové
[1894-1907], pro niž psal několik divadelních postava
jejíž literární pozůstalost vydal). Ony dva znaky jsou:
sklon k básnické pohádce, vlastní novoromantismu vůbec,
a vzácný smysl pro náladovou dekoraci uměleckého celku.
Jako dramatik začal Jaroslav Kvapil proverbem Přítmí
(1895) a dramatem z umělecké bohémy Bludička (1896);
k vzoru Maeterlinckovu ukazuje lyrická trilogie 11'1 emento
(1897). Nejšťastněji sloučil okouzlující rozmar pohádkové
obraznosti s lyrickou melancholií a něhou v dramatické
báchorce Princezna Pampeliška (1897), proplétající motivy
literární s živly lidovými; národní .pohádka se zpěvy
Sirotek (1906) mísí rysy báchorkovité a alegorické s genrovou
drobnokresbou postav lidových. V důvěrně zpovídajícím se
dramatě vášnivě roztoužené a pak resignující lásky
bohoslovce k herečce Oblaka (1903) převažuje lyrismus nad
dramatičností. Také napsal několik libret, zvláště
Rusalktpro Ant. Dvořáka; přeložil řadu scénických děl, mezi nimi

456