V řadě lyrických vzpomínek, konfesí a deníkových
zápisků, skládajících tragedii jedincovu Zlomená duše
(1896), odchyluje se A. Sova výlučně k malbě
psychologické, a vystihnuv pronikavým pohledem citové i rozumové
krise svého reka, dítěte soumraku století, podal autentický
příspěvek Ik duševnímu přírodopisu své generace. Kniha,
nasycená protesty a vášnivými výbuchy, má vervní,
vášnivou formu: verš jest někdy uvolněn, jindy rozlomen a
zborcen, aby co nejpronikavěji vyzněl výkřik obnažené duše
(proslulosti došlo intermezzo knihy »Smetanovo kvarteto
Z mého života«hudebním vcítěním i tragikou uměleckého
genia vůbec). Ještě dále jdou Vybouřené smutky (1897),
podávající pouze výběr z rozsáhlé meditativní lyriky. A.
Sova tu prožívá a básnicky formuluje problém dekadence,
ale osvobozuje se od ní tušením nového lidství a úsilím
o ně. Duševní stavy promítnuty jsou tu většinou symboly
vzatými ze světa visionářského; všecko jest tu nápovědí,
zkratkou, znamením. Tam, kde A. Sova rozpřádá vidiny
lepších zítřků, nabývá hymnické výmluvnosti a básní již
volnými rytmy. Kniha Ještě jednou se vrátíme (1900)
v nevelkém oddíle »Údolí nového království« rozvíjí
volnými rytmy sliby, obsažené v závěru »Vybouřených smutků«;
visionář odvážné obraznosti, ale sensibility zjemněné
zvláště pro syntetický postřeh krajinný, vytváří tu symboly
pro představy nového života a nového člověčenství,
kolísaje mezi závratným kultem osobnosti a matnými
nadějemi kolektivními. Ostatek knihy střídá intimní lyriku se
vzrušenoudeskripsí, vytříbenou krajinomalbu s eroti,kou,
v jejíchž hned roztouženě zádumčivých, hned citově
rozvášněných písních Sovův verš víc a více hudební.

Nato se Sovův vývoj rozbíhá trvale dvěma směry,
meditativním hamnoze aktuálního zbarvení a intimním kořenů
smyslových a citových. Četné sbírky první skupiny trpí
myšlenkovou nejasností, upadající z krajností
individualistických do t;adikalismu socialistického. Po macharovsky
zjitřeném sarkasmu v politicky a sociálně vyhrocených
Třech zpěvech dnešků i zítřků (1905) povznášejí se
symbolická a plastická Dobrodružství odvahy (1906) občas
k výšinám »Údolí nového království« a opěvují zbrojné
odhodlání mladého pokolení mravně zreformovati
společnost. Kontemplativní lyrika Sovova vrcholí pak v blízkosti
jeho padesátky sbírkami Zápasy a osudy (1910) a Zně
(1913); v obou převládá klad, důvěra a mír optimisty a

459