supranaturalistického. Druhá kniha vyznačuje se i
formálně obratem k volnému verši i částečným opuštěním rýmu;
bytostná změna v duši básníkově jest však patrná. Svítání
na západě (1896) jest prosyceno z počátku ještě smutkem
nevyžitých lisek, životních ztrát a touhou po smrti. Ale
celek, uvedený úchvatnou »Ranní modlitbou«, opřený
o »Zalm ke cti Nejvyššího jména« a uzavřený paianem
ekstase nadosobní »Víno silných«, posvěcuje již
přesvědčení o vykupitelské moci bolesti a o kladně přetvářející
síle smrti (hl. v »Tajemství bolesti« a v elegii »Až sedneš
za můj stůl«). I znamená kniha v duchovním vývoji
Březinově to, co v mystice se jmenuje vyvolením a
zasvěcením: básník si uvědomuje jasně transcendentní svůj cíl a
obětuje mu zemi, její rozkoš, její lásku; ujasňuje si
výjimečnou odpovědnost svého úkolu a pokorně pří jímá úlohu,
jež mu určena v dramatě vesměrném. Tu padají okovy,
vížící jej k světu smyslů a jevů, básník se zhošťuje pocitu
osamocenosti u vědomí bratrství se sourodými bytostmi.
Vítězně laděná kniha mystického objektivismu, Větry od
pólů (1897), přináší zjevení duchových jistot. Zde Oto
Březina všestranně objasňuje a ideově rozvíjí ústřední a
jednotící svou myšlenku mystickou, která přes tradiční své
prvky starověké i křesťanské temení z přírodovědeckého
monismu novodobého; jest to »představa evolučního
vývoje k tajemné Vůli za stálé součinnosti všech součástek
vesmíru, za vnitřní jednoty veškerého tvorstva, veškerého
dění a myšlení« (M. Marten). Nyní láskou ke všemu
tvorstvu a hlavně k bratřím stejné životní víry (»Láska«)
přemožen jest pocit tajemné zděděné viny, nyní v »Bratrství
věřících« se básník dovede modliti překrásně za nepřátele.
Oslovuje živly v »Písni o slunci, zemi, vodách a tajemství
ohně«, hovoří s bouří, monumentalisuje svúj poměr
samotáře k městu, aby se na samém závěru knihy v apostrofě
»Věčného a Třikráte Svatého« zahloubal nad mysteriem
božství, zachváceného tajemným zráním. Proti této jásavé
knize optimistické závrati jsou Stavitelé chrámu (1899)
dílem těžkých nejistot, tragických otázek, které
vyvrcholily v rozlehlé skladbě vesměrného pesimismu »Se smrtí
hovoří spící«. Básník obrací zraky opětně k zemi, pojaté
v »Apotheose klasů« přímo s evangelickou čistotou. Zase
slyší hlasy skeptické skutečnosti, výkřiky smyslů, zrádné
pochybnosti hmoty; opět znepokojují jej s temných svých
stránek bolest a práce, vykupující člověka z tajemné viny

464