literárních poznámky k románské tvorbě a genetický
nákres francouzské kritiky), Umění jako kritika života
(1906, hl. o germánském písemnictví, o němž tři essaye
vyšly jako Ideje zítřku již 1898), Tvůrcové a epigoni (1927,
podobizny domácí, zvl. Vrchlického, Jak. Arbesa, Jar.
Marie, Mil. Martena) a »iniciály a iluminace«, Cesta mystická
(1932, stručné studie o básnících a výtvarnících hl.
románských a polských s veršovanými vložkami). Zde všude
ukázal své široké vzdělání, založené na metodách
francouzských, a velkou znalost písemnictví západního od
romantiky po symbolismus. Soustavné analysy nepodává, nýbrž
. obrací se spíše k psychologii autorů a slohem stručným,
ale malebným vyslovuje především svůj osobní dojem z
jejich děl. Tím se zařadil mezi tvů.rce české kritiky
impresionistické.

Čistěji než Karásek, na menším prostoru dvou lyrických
knih, ztělesnil typ české »dekadence« její Mácha, K.
Hlaváček; proti aristokraticky vypiatému individualismu
Karáskovu jsou u jeho mladšího druha patrné sociálně třídní
kořeny tvorby revolučně zatrpklé a nihilisticky beznadějné.

Karel Hlaváček (* 1874 v Libni, t 1898 tamže), syn
proletářské rodiny z pražské dělnické čtvrti, stanul na
rozhraní literatury a výtvarnictví, v němž se pokusil hlavně
jako kreslíř a ilustrátor. Tuberkuloso4 stravovanému
bohémovi nebylo dopřáno malířsky vyzráti; zato spisovatel,
jenž od založení stál věrně při »Moderní revui«, si dobyl
v poesii pevného místa. Zavrhnuv svou veršovou prvotinu
Sokolské sonety (1895), prozrazující na nejednom místě
budoucího náladového impresionistu, K. Hlaváček se
postavil ve sbírce Pozdě k ránu (1896) pod vliv Karáskův
a jeho vzorů, zvl. Verlaina, Maeterlincka, Dubuse; jest to
sbírka literárních dekorací a básnických postojů, jimiž se
s nemalým darem stylisačním vyjadřovala citová
melancholie z konce století. Ve Mstivé kantiléně (1898)
vystupuje již jediná maska, škraboška geusů XVII. věku,
zoufale bojujících tváří v tvář smrti a marnosti. Tuto masku,
provedenou důsledně a s baladickou plastikou, dovedl
Hlaváček proměniti v hluboký- symbol svého srdce, které
uprostřed dělnické bídy, vzdorujíc jí třídně uvědomělou
nenávistí proletářskou k sytým a mocným tohoto světa, čekalo
neodvratný konec a zmar. Hlaváček byl zvláště nadán
máchovským cítěním hudebním: byl to pravý symbolista,
chápající plně korespondenci zevnějšího a vniterného světa.

470