tvářícího se aristokraticky, přešel do předních řad
socialistického kolektivismu a někdejší výlučnost zaměnil za
postoj revolučního bojovníka, zápasícího za práva
zástupů. Stal se vyznavačem neobmezeného, samospasitelného
života, ať kolotá v plodivé přírodě, ať se projevuje v
technických výbojích strojové civilisace, ať tíhne k přestavbě
společnosti a k pobratření jejích členů. Básnické pokolení
r. 1914, zorganisované v předvečer války, jež nemínilo
navázati ani na Březinu, ani na Sovu, ani na Dyka, přimklo
se s družnou vděčností k Neumannovi a v tom je skoro
samozřejmě následovali i pováleční lyrikové vitalističtí a
proletářští; jediný F. X. Šalda, jemu ve všem protichůdný,
může se měřiti s jeho populárností u poválečné mládeže.

Protichůdcem Neumannovým se jeví K. Toman, jehož
jinošství se dočasně hlásilo k anarchistickému individualismu
»Nového kultu«; proti neumannovské extensivnosti staví
intensitu prožitků, proti rozvlátému řečnictví lyričnost co
nejhutnější, proti záplavě smyslnosti původní citový zdroj,
tryskající z hloubek základních vztahů životních a zpívající
melodiemi domácí tradice.

Z hořkých smutků a vzpurných sarkasmů hrdého mládí
na sklonku století vyrůstala nejstarší lyrika Karla Tomana
(vl. Antonína Bernáška, * 25. února 1877 v Kokovicích
u Slaného; žil jako volný spisovatel v Praze, kde 12.
června 1946 zemřel. R. 1945 byl jmenován národním umělcem),
ale vyrostla nad tuto uzounkou oblast zastřenou mrakem
dekadence. Dokazuje to vzest}lp nevelkých, ale hutných
knih: Pohádky krve (1898), Torso života (1902),
Melancholická pout (1906) , Sluneční hodiny (1913), Měsíce
(1918), Verše rodinné a jiné (1918), Hlas ticha (1923) a
Stoletý kalendář (1926). Teskného tuláka po světových
metropolích, jenž nejprve revoltoval proti svému
vyhoštění a pak se hrdě oddal smyslové kypivosti života,
nezapomínaje v svých příznačných epitafech na memento smrti,
povolal ne odolatelně hlas domova; vášnivce dravých
smyslů a temné krve překonal tichý vyznavač pokorné
družnosti lidské; milenec žen záhadných a dobrodružných,
v jakých si libovala dekadence, zjihl u rodinného krbu nad
kolébkou dítěte; v domácí krajině, ve věčných úkonech
práce, v rodinných vztazích, ale i v symbolických postavách
národních dějin nachází básník s monumentalisující
jednoduchostí a skladností podobenství ,pro to, k čemu se prosnil,
protrpěl, promiloval; také původní tón soci~lního vzdoru,
zto
475