tických romancí Giuseppe Moro (1911) a vrcholí selským
příběhem ze středočeské vsi o boji sedlákově se smrtí
Zápas Jiřího Macků (1918).

Rozsahem největší, významem však nikterak
nejpřednější jest Dykovo dílo prozaické. Z počátku psal V. Dyk
malé psychologické povídky; analyticky rozbírající všední
tragedie lásky, svědomí, vůle: Stud (1901), Hučí jez a jiné
prosy (1903), Píseň o vrbě (1908) a j. Daleko uměním je
převyšuje povídka Krysař (1915), která do archaistického
roucha obléká tragedii romantického ilusionismu, a to
v přednesu podivuhodně soustředěném a sugestivním; zde
se Dyk jako prozaik přiblfžilklasičnosti. Ze zpětného
pohledu na pokrokové hnutí i na mravní pokřiveniny c. k.
Rakouska vznikly skvěle typisující práce humoristické:

Prsty Habakukovy (1925) a satirický Můj přítel Čehona
(1925). V povidkové kronice Holoubek Kuzma (1928,
psáno 1918) vytvořil V. Dyk beletristický doprovod k
bolševické revoluci; v novelisticky soustředěných Soykových
dětech (1929) shrnul tragedii válečné Evropy. Romány
Dykovy mladosti byly myšleny jako části většího cyklu,
»Akta působnosti Čertova kopyta«, a chtěly zahrnouti
historii posledních let pokrokového hnutí; z cyklu vyšel
nejprve závěrečný Konec Hackenschmidův (1904), pak
Prosinec (1906). V. Dyk nahromadil tu hodnověrné časové
dokumenty a zajímavé příspěvky 'k psychologii své
generace. Typickým dílem válečným jest skladba Tajemná
dobrodružství Alexeje lványče Kozulinova (1923): z
protirakouské válečné satiry rusky travestované se rozrostla
v dušezpytný rozbor osudové podlosti vládního novináře.
Široce založený historický román Dě~ z prázdna (1932,
J. díl s podtitulem »Děd Václav Šaroch«) zůstal torsem;
měl zobraziti historicko-politické dění v Rakousku od
úsvitu české politiky do pádu Rakouska s hojnými dokumenty
společensko- intimními.

Jako Dyk prozaik směřuje také Dyk dramatik od
drobných, epigramaticky přibroušených skladbiček, proverby a
monology (Tragikomedie) 1902) k dílům širšího dějového
i ideového rozpětí. Posel (1907) jest pokusem o
historické drama z bělohorské doby s odvážnou snahou označiti
českobratrskou humanitu se zásadou »neodpírati zlému«
jako vlastní strůjkyni bělohorského pádu. Pěti aktová
tragedie Zmoudření Dona Quijota (1913) předvádí ironickou
interpretaci věčného rozporu mezi smělým romantickým

478