ček, Jos. Laichter, F. X. Svoboda a Čapek-Chod, který
vedle animálních žen zpodoboval již i ženy akademicky
vzdělané, společensky samostatné a pohlavně uvolněné. Ale
v tomto zápase o veřejné a občanské výsady ženiny se
namnoze zapomínalo na její citový život, rozvíjející se plně
v lásce, v manželství a v rodině, na ooobitou genialitu srdce,
která do kulturního vývoje zasahuje nejhloub, když
spolupracuje s mužem. O zpodobení této ženské duše se pod
vlivem severských a anglických autorek pokoušely i
spisovatelky české. Svým mravním poměrem k problému určovaly
metodu svého podání. Byly impresionistkami, dokud líčily
vzrušené bytosti dívčí, přijímající skutečnost s bolestnou
hořkostí a s protestem zprvu bezmocným. Stávaly se
ostrými posuzovatelkami společnosti a jejích mravních řádů,
jakmile zobrazovaly rozpor etických požadavků a
kompromisního života; tu vnikala do jejich děl i tónina sociální
obžaloby. Když postoupily od bolestné trpnosti k
uskutečňování činorodé touhy po obnově světa silou hrdinské
osobnosti ženiny, opouštěly analytický realismus a pokoušely
se vytvářeti nové typy mravní, nejednou od společnosti
odpoutané. V čele tu stála od počátku velká básnířka Růžena
Svobodová, obklopená pisatelkami autobiografických
dokumentů, M. Gebauerovou a H. Čapkovou; ale ve vztyčení
mravních typů ji předstihla její žačka a ctitelka, avšak
umělecká protichůdkyně, Božena Benešová.

Marie Gebauerová (1869-1928), dcera i biografka
velkého jazykovědce, v svěžích rodinných příbězích chlapecké
duše Jurka (1901), Péťa pes (1916) a Jurka student
(1922) prozradila, jak i v duši samostatné, neprovdané
ženy plane účinná touha mateřského srdce; nad povídky Na
zemi (1920) vynikl její román ze života slovinských
sedláků v Alpách Rod Jurija Klemenčiče (1918).

Starší sestra bratří Čapků, Helena Čapková (1886,
provdaná Koželuhová, pak Palivcová), došla po svěžích
dětských vzpomínkách Malé děvče (1920) k apoteose
mateřství Kolébka (1922).

V ženské tvorbě se od let 90. stala ústřední postavou
citlivá trpící žena, která zápasí o právo své bytosti se
sobectvím mužovým, s předsudky okolí, ale i s vlastní
nedůvěrou v sebe samu. Spisovatelky se však snažily
přemoci zlobu života i nedůvěru vlastního nitra a připravovati
ať obětí nebo činem tvořivým lepší úpravu ženského bytí.
Velkou básnířkou tohoto typu byla Růžena Svobodová (1868

515