věk boží (1917), monografická studie mrzáka-světce na
malém městě, se jedině zabírá do oblastí citově mravních.
Vesnickou trilogii západočeskou skládají romány: Dolina
(1917), kronika zápasu znepřátelených selských rodů o
pozemek, Boží mlýny (1919), chodská románová balada viny
a trestu, a Jan Martin Šanda, poslušný sluha Páně a věrný
kněz lidu českého (1920), životopisný příběh kněze
apoštola v reformistickém duchu. Poválečné Chodsko malují
naturalistickou technikou rodinné kroniky podložené
strohou tendencí mravokárnou, jako na př. Beranuc dvůr
(1924), Zbytkový statek (1930) a Vzpoura na vsi (1936).
Episodicky zabočil Vrba kresbou válečného maloměsta
západočeského Zubřany (1922) do okruhu satirického
humoru. Přim kl-li se v selských letopisech a románech
namnoze k příkladu svého krajana a bratrance J. Š. Baara,
přihlásil se jako historický vypravěč k vzoru Jiráskovu:
v Chodských rebeliích (1923-1926 ve 3 d.) soutěží s jeho
»Psohlavci«, v Prokopu Velikém (1934) podal pokračování
husitské epopeje »Proti všem« s vášnivou obranou hrdiny
lipanského.

Kolem svého 30. roku nalezl J. Vrba svůj nejosobitější
okruh slovesný, přírodní obrázky, v kterých pi"edčil nejen
svého mistra R. E. J amota, ale zároveň převýšil sourodou
mysliveckou malbu dojmů, zkušeností a nálad
Herbenových. Vedle citlivého oka impresionistova vyzbrojen jest
poznáním přírodovědně a lesnicky poučeným, a spoléhaje
na toto vzácné spojení, vyvrací vžilé předsudky o lese a
zvěři a krok za krokem překvapuje neočekávanými
postřehy a souvislostmi, jež dovede podati s kyprou svěžestí,
užívaje účinně obdob antropomorfisujících. Les (1917)
potřeboval ještě romaneskních výplní, ale další soubory se
bez nich již zcela obešly; jsou to: Kniha z přírody (1920),
Bažantnice a jiné obrázky z přírody (1922), Dražinovská
hora (1923), Chromá liška a jiné příhody (1925), Tajemný
svět (1934); zde se pokusil Vrba vytvořiti biologický
rytmus o stromech, zvěři, ptactvu a hmyzu, jak tomu vedle
básníka »Knihy džunglí« R. Kiplinga a amerického
životopisce zvířat-hrdinů E. Thompsona-Setona učí někteří
básníci severští, hlavně J. V. Jensen. Toto umění vyvrcholil
díly Borovice (1925) a Mniška (1929), kde překonává jak
romantickou náladovost, tak i impresionistický
naturalismus: osudy lesa, podané v mocné syntese, se stávají
podobenstvím nekonečného života na zemi, předcházejícího

531