Světlá (1891) jest prvním užitím t. zv. estopsychologické
metody v české kritice; řadou studií pronikavě osvětlil
krasovědu i filosofii Fr. Palackého; jeho práce o V. Hálkovi,
jejichž výsledky shrnuty jsou v »Literatuře české XIX.
století« (1907), omezily před Macharem přeceňování básníka .

. Domažlický, litomyšlský a posléze pražský profesor Jan
Voborníl{ (1854-1946) psával posudky do »Nár. listů«,
dávaje se občas nekriticky strhovati náladovým nadšením a
osobním zaujetím. Knižní jeho práce, průkopná monografie
Jar. Vrchlický a jeho Legenda o sv. Prokopu (1890), Al.
Jirásek (1901), Jul. Zeyer (1907), K. H. Mácha (1907),
Jos. Holeček (1913) a Fr. V. Jeřábek (1923), hromadí
cennou a namnoze novou látku literárně dějepisnou,
nezdolávají ji však ani metodicky ani kriticky. Záslužné jsou jeho
úvody, textové i věcné poznámky k soubornému vydání děl
Vrchlického.

, Nové myšlenky do české kritiky přineslo hnutí
realistické. Zádalo po literatuře bohatší obsah ideový, přímější
vztah k otázkám mravním a sociálním a uvědomělý vliv na
veřejný život. Odmítalo názor, že umění jest sobě samo
cílem, odsuzovalo formalismus a heslo »umění pro umění«.
Odvádělo pozornost od písemnictví francouzského k
literatuře ruské a anglické, od lyriky k románu, od kříšení
minulosti k obrazům skutečnosti.

Tvůrce hnutí, Tomáš G. Masaryk (v. n.), projevil
pronikavý smysl literární, znásobený rozsáhlými znalostmi
světového písemnictví, již v krasovědném spisku O studiu
děl básnických (1884), pak několika břitkými posudky
současné beletrie v »Čase« a literárně historickými studiemi
v »Naší době«. K začátkům Masarykovým se přimkl
litomyšlský rodák Hubert Gordon Schauer (186.2-1892), jehož
kritické stati z »Literárních listů«, »Národních listů«,
»České revue«, »Času«, »Politik« a »Květů« vyšly jako
Spisy teprve 1917. H. G. Schauer vyspěl duševně ve Vídni
mimo české poměry, vzdělával se na cizí literatuře filosofické,
náboženské a sociologické a znal důkladněji než jeho
vrstevníci hlavní díla moderního realismu a naturalismu. Byl
větší měrou kritik společenský než literární. Literatura,
pojímaná spíše filosoficky než umělecky, měla podle jeho
přesvědčení sloužiti velkému obrodnému procesu, jenž by
očistil a povznesl národ spol~čensky, mravně a nábožensky.
V mnohých těchto zásadách se stýkal H. G. Schauer s T.
G. Masarykem; oba se stejnou měrou sarkastického odporu

537